tak
snad alespoň jeden příspěvek měsíčně... začínáme. Leden je hektický, na
kolejích, na nohou, na hlavu. Takže vlakové obrazy (jeden, přiznávám, je
spoludílem mé starší sestřičky). Ale dneska jen dva, nemám sílu (too weak to
survive).
Kdybych někdy psala
něco o cestě do vesmíru, vypadaly by kosmické lodě jako vlaky. Je to šíleně
zvláštní pocit, sedět pohodlně vsáknutá do sedačky (ano, i v našich vlacích se
občas dá sedět pohodlně) a pozorovat, jak se všechno kolem proměňuje, přičemž kabina
lodi je neměnná. Sedněte si a zaměřte se očima na prostor na dveřmi. A za okny
se míhá les, města, cokoli, stejně jako by tam mohla být věčná noc, v dálce by
byly vidět hvězdy, možná by spadla kometa. A možná by smetla zrovna naši
raketu. Nutností jsou, samozřejmě, sluchátka. Protože sedět v raketě, která
dělá zvuky jako vlak, by nebylo příjemné. A proto se vždycky nosím sluchátka.
Dokonce se mi kolikrát už ve vlaku ani nechce číst. Protože jak často má člověk
šanci proletět se vesmírem.
Při četných výpravách
za nedobrodružstvím se dostanete na zvláštní místa. Jednou je to dimenze
zubatých sviní, které dělají v hlavách zmatek, jindy mrazivá pustina plná
tisových nestvůr. Dnes to byl desátý kruh pekelný (taky jsem myslela, že jich
je devět, ale chyba lávky). Všude je modré nebe, ale do tváří štípe mráz,
člověk je obtěžkán špatnostmi v podobě zavazadel. Hle, batoh nedokončené práce.
Onde vak s oděvy, symbol neskromnosti a chamtivosti. Hle, schody. Skluzavka
satanova. Navíc pokryta ledem, sysifovská práce může začít. Za co to všechno?
Za nějakou hovadinu. Za nepopřání hezkého dne pánovi před třemi dny? Za lhostejnost.
Za zabíjení kuřat. Když člověk projde stezkou, ocitne se v chladné, světlé
místnosti. Nádražní čekárna. Zpoždění pět hodin. Na lavičce sedí zakladatel KFC
a konstatuje: „To je ale pech.“
Žádné komentáře:
Okomentovat