Očista

dneska to bude poněkud kratší. Vadí mi to? Jo, chtěla bych dodržovat svých 8-12 řádků. Ale co, potřebuju to ze sebe dostat.

Rána bývají krásné. Růžové svítání, jako by všechno mělo novou šanci. Nová neděje, že vše bude vypadat trochu lépe. A nakonec je všechno stejně ošklivé. Ale ta chvíle, kdy je za oknem všechno zalito měkkým světlem a obloha je růžová (což se k lednu vůbec nehodí)  je fajn. I když to potom někdo zkazí. Slovem. Ksichtem. Nedej bože obojím.

Pověry o tom, že ženy začnou v jistém věku bláznit a chtějí se hned vdát a rodit a jít na plastiku (nebo si alespoň koupit krém proti vráskám a červené boty), není jen pověra. Vážně to existuje. Proto pak pijeme panáky v kavárně (předražené!).  Hrají se hry na téma kdo je na tom hůř,  a vytahují se trumfy. Kdyby jen viděli moje karty…

Snažím se nenávist přebít hudbou. Něco jsem objevila. Něco je staré. Něco je prostě zjevení. A pak zjistíte, že i ty písničky ve vás vyvolávají neuvěřitelnou chuť po očistě. Jako je ten film. Jít, zabíjet, se sluchátky v uších (scéna jako ze Guardians of the Galaxy). Jen ta představa, kolika lidem bych mohla ublížit. Já, taková mírumilovná.

Strašně moc chci psát poezii. Ne že bych si myslela, že budou dobré. Jen terapie. Zápisník, a vlastně všechny potřebné věci, jsou ve vedlejším pokoji. Už nějakou dobu si chci hrát se slabikami a pojmenovat pár zrůd. Vyplivnout metaforu, co mám na jazyku, ale nic. Ono elektronicky se básně psát nedají. To nemá duši. Počítače zabíjí básně.