Stať

Na světě existuje celá řada zajímavých lidí. Lidí, jejichž příběh dokáže veřejnost uchvátit, pobavit, zdrtit nebo dojmout. Do té řady lidí patří naprostá většina osazenstva divadla (nebo spíš kina) zvaného Planeta Zem. Osudy tak, jak byly napsány nebo se nahodile odehrály (vyberte si laskavě sami) jsou zajímavé. I když... Nejsou zajímavé vůbec, nebudeme si lhát.
    Každý jeden cestující v MHD, článek fronty na kávu a dokonce i ten žebrák s jednou nohou číhající na soucit někde na ulici má svůj jedinečný příběh (žebrající ho má nejspíš nejzajímavější). Co myslíte, dojal by vás? Nebo snad pobavil, cyniku? Nebo vás nechal chladným (to je na mou osobu)?

Čekáme obrovské a silné příběhy. Toužíme po spalujících vášních milenců, kteří na konci umírají v náručí jeden druhého nebo spolu utíkají vstříc východu slunce. Nepochopený jedinec páchá sebevraždu v moment, kdy je jeho vysvobození (ehm.. láska?) za dveřmi. Padouch je bez milosti potrestán. Policie zesměšněna. Zloděj, který svým jednáním sleduje vyšší cíle, dostal svému a je na útěku a všichni v kině jsou rádi, že mu to prošlo, protože byl ukázán jako klaďas a ti chudáci mafiáni (jejichž miliony se vezou v tašce na sedadle spolujezdce černého fordu někam na jih) byli vylíčeni jako bezcitné krvelačné bestie.

Neomrzelo se vám to? Stále dokola opakující se patos. Velké gesta a velké činy a velká slova. Ukázka života jako něčeho dokonalého. Dokonalost je nereálná. Nudná. Předvídatelná. Nebo jsem jen obdařeni šestým smyslem a víme, jak to dopředu dopadne. Na závěr stejně přichází to poetické The End. 

Ano, kritizovat je lehké. Budiž mi útěchou, že kritizuji čtenáře. A taky spisovatele... tedy ne pravé spisovatele, jen ty, kteří se za ně považují. A tyhle básníky... primitivní rýmy a velké kecy o umění. Nechci být nefér, ale... Opět jedno velké ale jako rudé razítko na propouštěcích papírech. Přiznej si, čitateli, ... nebo na to raději kašli, nebudeme si kazit tak krásný večer plný zimy, sněhu, chmurů s zmuchlaných dvakrát použitých papírových kapesníčků. 

Vždyť k čemu to je? K čemu to vždycky bylo. Povyšování se, aby banda darmošlapů a pochlebovačů souhlasně kývala hlavami. Nadějné vyhlídky, přičemž všichni víme, jak to dopadá. Radost ze života.Vyplácat ze sebe poezii ztýrané duše (copyright Mr. Mosquito) a pak zvednout hlavu a jít "hrdě" dál.

Lazebník (4. kousek)

Mezitím se na radnici sešla rada města. Pět mužů v hnědých úborech s vyšitým červeným motýlem na srdci. Seděli ve velké místnosti, jejíž stěny byly vyzdobeny portréty uznávaných radních z dávných dob a policemi s těžkými, v kůži vázanými, knihami o právu. V čele stolu seděl Eskien, protože byl nejstarší člen a tudíž nejváženější.

„Pánové, dnes jsem lazebníkovi oznámil, že jeho služby už nebudou potřebné. Bohužel u toho bylo i pár občanů... projevili nesouhlas. Občany můžeme přesvědčit jednoduchým proslovem, to by si mohl vzít na starost pan Dhara.“ Tlustý muž se šedivým knírem souhlasně pokynul hlavou. „Výborně. Větší starost mi ale, drazí přátelé, dělá sám Vashe. Není hloupý. Mezi občany je oblíbený, mohl by je tedy jednoduše přesvědčit, ať dál posílají po řece. A to my nesmíme dopustit.“

Lazebník (3. kousek)

Druhý den ráno ho probudilo kokrhání dvouhlavého kohouta, kterého jejich sousedé vyměnili s projíždějícími trpaslíky za dva bochníky chleba a sklenku medu. Jeho matka u plotny vyvařovala kaštanové květy, zatímco Kara spala opodál opřená o svého psa.

Vashe před domem vzal otep březových větví a začal z něj pomocí konopných provazů a staré látky dělat máry. Zabralo mu to slabou půl hodinku, protože chystal máry už v době, kdy lazebníkem byl jeho otec. Tenkrát řádila slubská horečka a bylo nutné zbavovat se těl rychleji.  Pamatoval si, kde co přichytit, poznal, která větev je dost silná, aby tělo udržela. Proutím máry vypletl a bylo hotovo.

Lazebník (2. kousek)

Po necelých dvou hodinách vyšel Vashe z krčmy. Venku bylo ještě světlo, vál vlahý vítr, který sebou nesl vůni kvetoucích stromů a květin. Vydal se na cestu k domovu.

Otec mu vždy říkal, že práci není dobré nechávat na další den. „Mlynáři melou mouku hned po dovezení pšenice. Mošt se stáčí čerstvě uzrálý. Máme-li v dílně tělo, je nejlepší ho co nejdříve nabalzamovat. Lidé čekají za živa, po smrti by už čekat neměli. Čím dříve je pošleme po řece, Vashe, tím dřív dojdou jejich duše pokoje.“ To pravidlo mu vštěpoval už od dětství, takže když jeho otec minulé jaro náhle zemřel, stalo se pro Vasheho svatým. Zařekl se sám sobě, že tím bude při každém obřadu uctívat otcovu památku a um.

Kráčel zlehka, poslouchal zpěv ptáků a přemítal, zda má doma dost kaštanového oleje, když ho dohonila tmavovlasá dívka a zatahala ho za rukáv „No tak počkej! Ženu se za tebou už od klášterní zahrady!“ Byla to Estie, dcera váženého radního, „co se to dělo tam na náměstí, vždyť víš, po té popravě?“

Lazebník (1. kousek)

Ahoj všem v novém roce.
Dávám Vám k nahlédnutí povídku, kterou jsem psala do jedné soutěže (ano, dva dny před deadlinem, jak typické). Je to moje první (rádoby) fantasy. A je to trochu delší, takže budu každou neděli dávat kousek... takže mám minimálně do konce zkouškového vystaráno...
Takže... příjemnou četbu, přejí.

Existuje svět, kde lidé věří, že jejich životy ovládá velký motýl s červenými křídly žijící na opačné straně jejich Zeměplochy. V dávných dobách v Motýla Dei věřili všichni, ale v průběhu věků si každá rasa našla své vlastní bohy. Vatrosové uctívali jen své šamany, kterými se stávaly děti narozené při souznění měsíců. Lidská rasa si našla mezi sebou nejsilnějšího a toho pak prohlásili králem a modlili se k jeho milosti. Ovšem část z nich tajně uctívali bohy Slubů. Slubové byli malí lidé, kterým z trupu vyrůstaly čtyři ruce. Žili na místě, kde řeka Syrrus přetékala na jejich stranu Zeměplochy – věřili v její sílu a nekonečnost, stejně jako v nekonečnost větru, zeleně a nezničitelnost ohně – začali uctívat bohy zemských elementů. Dále zde byli tvorové s vrásčitou pletí a špičatýma ušima, kteří nevěřili ničemu, co nemohli vidět.  Na severu, kde přes Okraj vanul ledový vítr, žila podivná chlupatá zvířata, která se postavila na zadní nohy a začala uctívat rybu Mus. Na Zeměploše se nacházela ještě jedna společnost, či rod chcete-li, který se nazýval Klit.

. . . z Viktora.

Byl pátek třináctého, červen a úplněk.

Seděl v malé kavárně, upíjel kávu a hypnotizoval zbývající kousek cheesecakeu na talířku před sebou (čekal, že doroste). Z rádia k němu doléhal hlas hlasatelky, která vybízela posluchače, aby ji zavolali a podělili se o zkušenost, kterou mají s pátkem třináctého. „Lidičky už je to tak,“ vyvolávala, „je tady konečně pátek a v kalendáři u něho číslo třináct! Zavolejte nám a podělte se o zážitky z pátků třináctého! Je pro vás třináctka šťastné nebo nešťastné číslo?“ její hlas se mi začínal protivit. „Ale dnešek je výjimečný ještě v jedné věci! Dneska večer bude totiž úplněk! Přesně tak, vážení! To se už dlouho nestalo! A dlouho nestane! Čeká nás to znovu až za pětatřicet let!“

Znechuceně upil kávy a nabodl na vidličku kousek koláče. Ty vole. Ta ženská je šílená. Prý, že nás to čeká za třicet pět let. To mi bude skoro šedesát! Teda, to mi nebude. Tak dlouho tady snad nebudu. A ona asi taky ne. Podle hlasu jí bude tak čtyřicet... jak by se asi tvářila, kdybych ji tam zavolal, a řekl ji, že se bát nemusí, protože až se to bude dít příště tak ona už bude po smrti? V rádiu začala nějaká volající vyprávět o tom, jak se vybourala v pátek třináctého, ale nic se ji nestalo. Měla by si ujasnit, jestli to teda bylo štěstí nebo neštěstí.

Dopil poslední hlt kávy, zaplatil u usměvavé zrzky a rychle se měl k odchodu.

Tímhle způsobem často využíval polední pauzy. Zatímco jeho kolegové chodili někam na "pořádné jídlo" on si jen zalezl do nějakého tichého koutu a dal si kávu a něco malého. Při cestě zpět do práce si stihl zajít do nějaké prodejny knih a vychutnat si cigaretku. A tak tomu bylo i dnes.

Vešel vysokou chodbou do místnosti, která byla od země po strop zahlcena knihami. I kdyby tady jednoho krásného dne spadly ty sloupy či trámy či jak se tomu říká,ty knížky by to bez problémů udržely. Knihy by to podpíraly. To by bylo boží. Doufám, že tady budu, až se to jednou stane. Procházel regály. Chvíli se snažil hledat své oblíbené autory podle abecedy, ale brzy zjistil, že to nemá cenu. Co za dobytek to tu rovná?! de Qiuncey mezi "K" a navíc v regálu s poezií. Zabít málo! Idioti. Idiot! Vytáhl knihu v tvrdé, dřív světlé, není už notně zašedlé vazbě. Dostojevského Idiot. Podíval se na cenu. Miluju tenhle bazar! Ani ne třicet korun za něco takového. Dostojevskij se otáčí v hrobě.... aspoň má zdravý pohyb. A sám se zasmál svému vtipu.

Po dalších pár minutách přistoupil k postarší pokladní. Čpělo z ní levandulové mýdlo. Zaplatil a odešel.