Stať

Na světě existuje celá řada zajímavých lidí. Lidí, jejichž příběh dokáže veřejnost uchvátit, pobavit, zdrtit nebo dojmout. Do té řady lidí patří naprostá většina osazenstva divadla (nebo spíš kina) zvaného Planeta Zem. Osudy tak, jak byly napsány nebo se nahodile odehrály (vyberte si laskavě sami) jsou zajímavé. I když... Nejsou zajímavé vůbec, nebudeme si lhát.
    Každý jeden cestující v MHD, článek fronty na kávu a dokonce i ten žebrák s jednou nohou číhající na soucit někde na ulici má svůj jedinečný příběh (žebrající ho má nejspíš nejzajímavější). Co myslíte, dojal by vás? Nebo snad pobavil, cyniku? Nebo vás nechal chladným (to je na mou osobu)?

Čekáme obrovské a silné příběhy. Toužíme po spalujících vášních milenců, kteří na konci umírají v náručí jeden druhého nebo spolu utíkají vstříc východu slunce. Nepochopený jedinec páchá sebevraždu v moment, kdy je jeho vysvobození (ehm.. láska?) za dveřmi. Padouch je bez milosti potrestán. Policie zesměšněna. Zloděj, který svým jednáním sleduje vyšší cíle, dostal svému a je na útěku a všichni v kině jsou rádi, že mu to prošlo, protože byl ukázán jako klaďas a ti chudáci mafiáni (jejichž miliony se vezou v tašce na sedadle spolujezdce černého fordu někam na jih) byli vylíčeni jako bezcitné krvelačné bestie.

Neomrzelo se vám to? Stále dokola opakující se patos. Velké gesta a velké činy a velká slova. Ukázka života jako něčeho dokonalého. Dokonalost je nereálná. Nudná. Předvídatelná. Nebo jsem jen obdařeni šestým smyslem a víme, jak to dopředu dopadne. Na závěr stejně přichází to poetické The End. 

Ano, kritizovat je lehké. Budiž mi útěchou, že kritizuji čtenáře. A taky spisovatele... tedy ne pravé spisovatele, jen ty, kteří se za ně považují. A tyhle básníky... primitivní rýmy a velké kecy o umění. Nechci být nefér, ale... Opět jedno velké ale jako rudé razítko na propouštěcích papírech. Přiznej si, čitateli, ... nebo na to raději kašli, nebudeme si kazit tak krásný večer plný zimy, sněhu, chmurů s zmuchlaných dvakrát použitých papírových kapesníčků. 

Vždyť k čemu to je? K čemu to vždycky bylo. Povyšování se, aby banda darmošlapů a pochlebovačů souhlasně kývala hlavami. Nadějné vyhlídky, přičemž všichni víme, jak to dopadá. Radost ze života.Vyplácat ze sebe poezii ztýrané duše (copyright Mr. Mosquito) a pak zvednout hlavu a jít "hrdě" dál.