Mezitím se na radnici
sešla rada města. Pět mužů v hnědých úborech s vyšitým červeným motýlem na
srdci. Seděli ve velké místnosti, jejíž stěny byly vyzdobeny portréty
uznávaných radních z dávných dob a policemi s těžkými, v kůži vázanými, knihami
o právu. V čele stolu seděl Eskien, protože byl nejstarší člen a tudíž
nejváženější.
„Pánové, dnes jsem
lazebníkovi oznámil, že jeho služby už nebudou potřebné. Bohužel u toho bylo i
pár občanů... projevili nesouhlas. Občany můžeme přesvědčit jednoduchým
proslovem, to by si mohl vzít na starost pan Dhara.“ Tlustý muž se šedivým
knírem souhlasně pokynul hlavou. „Výborně. Větší starost mi ale, drazí přátelé,
dělá sám Vashe. Není hloupý. Mezi občany je oblíbený, mohl by je tedy jednoduše
přesvědčit, ať dál posílají po řece. A to my nesmíme dopustit.“
„Dovolte, pánové, měl
bych nápad,“ řekl radní Rhomut a vstal. „Jak jistě víte má dcera, sis Riev,
nedávno dovršila sedmnáctý rok života. Mohl bych ji za lazebníka provdat.
Získal by novou funkci, dělal by třeba podkoního, archiváře, něco by se mu už
našlo, tudíž by měl zajištěný plat a tudíž by neměl důvod vystupovat proti
pohřbívání do země.“
Radní mu začali nadšeně
tleskat. „Skvělý nápad!“ dodal Dhara. „A zabijete dvě mouchy jednou ranou!“
zasmál se chrochtavým smíchem Itaige. „Vskutku skvělý nápad! Jste-li opravdu
ochoten přinést takovou oběť pro blaho našeho města, budeme vašimi velikými
dlužníky, drahý příteli,“ usmál se pod vousy Eskien.
Trubač zahrál svolávací
fanfáru, načež se na náměstí seběhla část obyvatel. Po chvíli na balkónek v prvním
patře vyšel radní Dhara. Uklonil se a rozvinul pergamen:„Na vědomost se všem
dává, že radní projednávají návrh, který uzákoní pohřbívání mrtvých do země. V
žádném případě nejde o útok proti tradicím! Pohřbívání je praktické, ekonomické
a v neposlední řadě moderní. Nechceme také znečišťovat naši posvátnou řeku
Syrrus. Toto jsou důvody našich dobrých radních. V případě, že bude návrh
schválen, nabude okamžité platnosti.“
„Vashe! Pojď dovnitř,
máme návštěvu,“ ozval se z okna domu Kařin hlas. Vashe se rychle zvedl z trávy,
oprášil si šaty a šel do domu. Netušil, kdo by k nim tak k večeru mohl přijít. Zákazník
to být nemohl, ty nikdy neoznačovali jako návštěvu.
S neurčitým pocitem vešel do domu.
Uprostřed místnosti
stál zády k němu otočený radní Rhomut, za stolem seděla jeho žena Thee a dcera
Riev oděna do krémových volánových šatů, ve kterých vypadala větší a širší, než
ve skutečnosti byla. „Vashe!“ zvolal Rhomut, když se otočil za zvukem
skřípajících vrat a podával mu svou bledou kostnatou ruku.
„Dobrý den přeji, pane
radní. Čím vám mohu pomoci?“ zeptal se podezřívavě, přičemž tiskl jeho dlaň.
„Můžeme si pomoct
navzájem, milý Vashe!“
Lazebník se tázavě
podíval na svou matku, která opodál chystala ovesné preclíky. Leskly se ji oči
a Vashe nebyl s to poznat, zda je to radostí nebo zármutkem.
„Přišel jsem vám udělat
nabídku, která snad ani nedá odmítnout,“ usmál se radní úlisně, „chci vás totiž
oženit se svou krásnou dcerou!“ prohlásil a ukázal na sedící Riev.
Vashe jeho dceru dobře
znal. Byla nanejvýš o dva roky mladší než ona, krásná opravdu byla, zato ale
hloupá. Když na něj teď pohlédla svýma blankytně modrýma očima, viděl v nich
jen strach dítěte, které má být účelně prodáno. Usmál se na ni.
„Budete z vás úžasný
pár,“dodala její matka vysokým hlasem a upravovala dál lokny a Rieviných
plavých vlasech.
Kara i její matka
mlčely a upíraly oči na Vasheho.
„Vaše nabídka je opravdu
víc než velkorysá, pane Rhomute,“ začal rozvážně svou odpověď, „ale nevezmu si
dívku, která pod srdce nosí Eskienova parchanta.“ Podíval se mu do očí, aby dal
svému prohlášení ještě větší váhu. V hloubi duše se nenáviděl, že tím dostal
sis Riev do velkých problémů, nicméně bylo potřeba vyslovit nahlas to, co se
nikdo neopovážil.
„Jak si dovoluješ
očerňovat mou dceru, ty pacholku!“ zakřičel Rhomut a prásknul pěstí do stolu.
„Jak můžeš! To tě přijde draho!“
Riev se rozbrečela,
její matka ji začala utěšovat a její otec stále křičel na Vasheho, jaká
opovážlivost je říct něco takového o jeho dceři, která je čistá jako lilie.
Když viděl, že jeho křik ničemu nepomůže, zavelel rodině, aby si šla urychleně sednout do kočáru. Takové
urážky nemíní trpět.
Kočár odjel.
Kara a matka stály
celou domu v místnosti, nic neříkaly, téměř ani nedýchaly. Vashe ucítil dotek
na rameni – byla to matka. Bohužel nevěděl, jestli je to tichá výčitka nebo
pochvala.
„Je to pravda?“ vykřikl
Rhomut, když vešel do Eskienova domu. Stejnou větu křičel při běhu po schodech,
které vedly do mužovy pracovny.
Práskl za sebou dveřmi.
„Je to pravda, ty starý dobytku? Ty a má dcera? Vždyť je to ještě dítě!“
Eskien překvapeně
vzhlédl od knih. „Jak to víš?“ otázal se.
„Byl jsem lazebníkem,
nabídl jsem mu Riev a on mě odbyl s tím, že si nevezme dívku, která má v sobě
tvého parchanta! Zabiju tě!“
Jeho křik na Eskiena
ale neměl žádný účinek. „Jak se to dozvěděl?“ prohlásil klidně, čímž Rhomuta
rozlítil ještě víc. „Čert ho vem! Ty jsi pošpinil čistotu mé dcery!“
„Toho kluka se musíme
zbavit.“
„A co já? A co Riev?
Zavinils to ty, takže to musíš také vyřešit!“
„To je jednoduché,
drahý příteli,“ usmál se a pokynul mu rukou, aby se usadil, „svou dceru dáš do
kláštera jako Deovu kněžku.“
„A co uděláme s lazebníkem?“
„Povím ti, co
uděláme...“ usmál se šibalsky Eskien.
Žádné komentáře:
Okomentovat