Lazebník (3. kousek)

Druhý den ráno ho probudilo kokrhání dvouhlavého kohouta, kterého jejich sousedé vyměnili s projíždějícími trpaslíky za dva bochníky chleba a sklenku medu. Jeho matka u plotny vyvařovala kaštanové květy, zatímco Kara spala opodál opřená o svého psa.

Vashe před domem vzal otep březových větví a začal z něj pomocí konopných provazů a staré látky dělat máry. Zabralo mu to slabou půl hodinku, protože chystal máry už v době, kdy lazebníkem byl jeho otec. Tenkrát řádila slubská horečka a bylo nutné zbavovat se těl rychleji.  Pamatoval si, kde co přichytit, poznal, která větev je dost silná, aby tělo udržela. Proutím máry vypletl a bylo hotovo.

   Po snídani přišli katovi pacholci, aby mrtvého na márách odvezli k řece. Vashe šel s nimi, ne proto, že by chtěl vidět děti umrlého, jak brečí a zoufají nad osudem, který jim Dei přinesl na svých křídlech. Bylo to na cestě do města a jeho napadlo zajít si k radním pro odměnu (přípravu popravených hradilo vždy město).

Na jedné z křižovatek se od pacholků odpojil a šel dál po kamenité cestě. Nebyla to sice nejkratší cesta, zato okolí bylo mnohem příjemnější. Louky, pole, starý mlýn a meruňkový sad, který patřil ke klášteru.

Na náměstí se konal rybí trh. Rybáři se po týdnu vrátili z cesty ke slanému jezeru a teď se snažili prodat své úlovky. V davu mezi zákazníky spatřil Eskiena. Po tom, co včerejšího večera viděl v lese, neměl chuť s ním mluvit, ale jiného radního neviděl a tak si to namířil rovnou k němu.

„Dobré ráno, pane radní.“ Oslovil ho s předstíranou úctou.

Eskien, malý podsaditý muž s baculatou tváří a černými ustupujícími vlasy se na něho usmál, „Vashe! To je mi překvapení. Jdete pro rybu k obědu?“

„To také, pane. Ale v první řadě si jdu pro odměnu za včerejší práci.“

„Oh, jistě. Dnes jste pouštěli po řece?“ Zašklebil se.

„Ano, pane,“ ta otázka ho dostala do rozpaků. Eskien dobře věděl, že po řece vždy pouští hned den po smrti. Nevěděl, jak se má připomenout o peníz, který mu náleží.

Nastala chvíle ticha, přehlušovaná výkřiky obchodníků a ženským smlouváním. „Abych nezapomněl,“ usmál se Eskien a podával Vashemu dvě mince. Jednu zlatou a druhou měděnou, „zde je vaše odměna.“

„Jste štědrý, pane, děkuji,“ překvapeně schoval mince do kapsy kalhot. Nepamatoval si, kdy se mu naposledy město tak štědře odvděčilo. Většinou mu zabralo půl dne, než odměnu usmlouval alespoň na dva měděné.

Eskien ho chytl kolem ramen, „To víte, doba je složitá,“ zastavil a podíval se lazebníkovi do oči, „je možné, že to byla poslední služba, kterou jsme pro nás vykonal.“

Vashe nemohl uvěřit svým uším. Co myslí tím poslední služba? Nadechl se, chtěl ho požádat o vysvětlení, ale slova v jeho ústech se rozpustila jako med v horkém čaji. „Co tím myslíte?“ Vyrazil ze sebe konečně, „Já tu práci potřebuju! A máte snad jiného lazebníka? Levnějšího?“ Hlas se mu třásl rozčilením, což upoutalo ženy, které stály v jeho blízkosti, a snažili se koupit nejlepší rybu. Výkřiky smlouvání nahradilo šeptání. Ženy se začaly ohlížet na Eskiena a Vasheho, kteří stáli naproti sobě a mlčeli.

„Jednáme s radou města o návrhu, že by se těla přestala posílat po řece,“ pravil Eskien. Věděl, že se nyní kolem něj strhne hádka občanů o potřebnosti dodržování tradic.

„Že by se těla neposílala po řece?“ opakoval Vashe spolu s částí davu. „A co chcete s mrtvými dělat?“

„Pohřbívat je do země. Stejně jako se to dělá v okolních zemích.“ prohlásil hrdě.

„Hloupost!“ zakřičela nějaká žena z davu. „Nehoráznost!“ zakřičel muž prodávající chobotničky. „Dei nás potrestá!“ vykřikla žena v modrém šatu, který náležel kněžkám z Deova kláštera.

„Jak říkám, městská rada o tom návrhu pouze jedná. A kdo bych chtěl své mrtvé přeci jen poslat po řece, může. Samozřejmě cena stoupne, že ano, pane lazebníku,“ usmál se slizce Eskien, otočil se na podpatku a dral si davem cestu do radniční budovy.

Vashe stál jako solný sloup. Nevnímal rozhořčené hučení davu ani hádky mezi odpůrci a přívrženci návrhu. Malátným krokem odešel z náměstí a šel domů, kde matce stručně vylíčil, co se stalo, a následně ji silně objal, protože to bylo to jediné, co mohl udělat.

Po poledni, když Vashe ležel za domem na trávě a snažil se v mracích najít odpověď nebo útěchu, přišla za ním Estie. Sedla si k němu. Zaujatě sledovala pohyb jeho očí po obloze.

„Hledáš tam něco?“

Neodpověděl ji.

 „Myslíš, že ti Dei pošle po mracích radu?“

Stále ji neodpovídal.

„Jestli ano, tak se ho zeptej, proč je v poslední době Riev tak podrážděná. Něco se s ní děje... ráno je bledá a není ji dobře. Nechce se se mnou honit po zahradě. Včera mi dokonce ukradla při obědě zákusek, přitom sladké nikdy moc neměla ráda.“ Její monolog s ním ani nehnul. „No tak, řekni mi, co se děje,“ řekla měkce a chytla ho za ruku.

„Nevím. Nechápu to.“ Najednou se zvedl do sedu a podíval se ji do očí. Poprvé si uvědomil, jak hezká žena se z ní stala. „Byl jsem si pro odměnu za včerejšek a tvůj otec mi oznámil, že je to možná moje poslední služba.“

„A to jako proč?“

„Chce mrtvé pohřbívat.“

Zmateně na něho pohlédla, chtěla se zeptat proč?, ale věděla, že by se ji nedostalo odpovědi. Vashe ale její otázku vytušil, „Je to podle nich modernější. Jsme jedna z posledních zemí, která posílá mrtvé po řece.“

„A co tradice?“

Díval se jí do očí. Neměl nejmenší ponětí, co ji má říct. „Co když Dei není,“ promluvil konečně, „Co když...“

„I kdyby, tak třeba můj dědeček, ten byl poslán po vodě a já teda nevím, kde skončil, ale chtěla bych odpočívat s ním. A babičkou. Je jedno, co je pravda. Lidé potřebují něčemu věřit. Mít nějakou tradici.“

Vashe už nemluvil, lehl si na záda a opět zíral do němých mraků, které se líně plazily po obloze.