Lazebník (2. kousek)

Po necelých dvou hodinách vyšel Vashe z krčmy. Venku bylo ještě světlo, vál vlahý vítr, který sebou nesl vůni kvetoucích stromů a květin. Vydal se na cestu k domovu.

Otec mu vždy říkal, že práci není dobré nechávat na další den. „Mlynáři melou mouku hned po dovezení pšenice. Mošt se stáčí čerstvě uzrálý. Máme-li v dílně tělo, je nejlepší ho co nejdříve nabalzamovat. Lidé čekají za živa, po smrti by už čekat neměli. Čím dříve je pošleme po řece, Vashe, tím dřív dojdou jejich duše pokoje.“ To pravidlo mu vštěpoval už od dětství, takže když jeho otec minulé jaro náhle zemřel, stalo se pro Vasheho svatým. Zařekl se sám sobě, že tím bude při každém obřadu uctívat otcovu památku a um.

Kráčel zlehka, poslouchal zpěv ptáků a přemítal, zda má doma dost kaštanového oleje, když ho dohonila tmavovlasá dívka a zatahala ho za rukáv „No tak počkej! Ženu se za tebou už od klášterní zahrady!“ Byla to Estie, dcera váženého radního, „co se to dělo tam na náměstí, vždyť víš, po té popravě?“

    „Nedorozumění,“ odpověděl vážně, aniž by se na ni podíval.

Estie se ušklíbla, „tos mi toho teda řekl. Chtěla jsem se tě jít zeptat hned, ale otec mě nechává učit hře na harfu u té staré čarodějnice Khary. Protivná ženská, to ti teda povím! Měla jsem štěstí, že si musela odskočit a mohla jsem se dívat oknem.“ Na chvíli se odmlčela, ale když viděla, že si ji Vashe nevšímá, spustila dál: „Divím se, že se s tím ohavným popravčím dokážeš bavit. Ta jizva, co má přes obličej, mě děsí, a navíc má strašné povolání!“

„Možná bys neměla soudit člověka jen podle jeho vzhledu,“ usmál se na ni Vashe, utrhl si ze stromu, jehož větev zasahovala do cesty, jablko a zakousl se do něj.

„Co tím chceš říct?“ Obořila se na něj, ačkoli přesně věděla, proč to říká, a že nám pravdu.

Vashe jen pokrčil rameny, ukázal na jablko a na svá ústa. „Jo, nemůžeš mluvit, protože jíš. Ta jabloň se ti hodila, že,“ prohlásila uraženě.

Dalších pár minut bylo ticho. On stihl dojíst jablko a ohryzek hodil do blízké zahrady (vždy ho těšila představa, že by zrovna z jím odhozeného ohryzku mohl vyrůst nový strom). Ona zatím uvažovala, jak mu jeho chování vrátit.

Když u konce kamenné zídky zabočili do leva a objevil se před nimi Vasheho dům, zeptala se podlézavě mile, zda by se dnes nemohla dívat, jak se připravuje tělo na cestu na věčnost. „Vůbec o mě nebudeš vědět. Budu jako myš, jako malinká muška. Sednu si někam do kouta a,“ přerušil ji. „Ne.“

„Ale Vasho,“ ačkoli ji se to oslovení zdálo milé, on jej nenáviděl, „nezavrhuj to tak rychle. Známe se od dětství, chodili jsme spolu do školy písma. Jen jednou mě, prosím, nech, abych to sledovala.“ Zamrkala v naději, že její zelené oči a husté řasy obměkčí jeho přesvědčení.

„Ženy by u obřadu být neměly. Tím spíš, je-li to žena z vyšší kasty.“

„No a to jako proč? Myslíš snad, že bych to nevydržela? Jen proto, že jsem sis?“ Nechápala jeho pohnutky, „a navíc jsi řekl, že by neměly, ne že nesmí. Takže je to na mě!“

„Pochop mě. Jako sis by ses měla číst knihy o dějinách Klitu, zajímat se o to, které rostliny dodají tvým vlasům lesk, které ti vyjasní tvář. Nebo hrát na harfu. Navíc,“ poprvé za celou dobu se na ni podíval, “kdyby tvůj otec zjistil, že jsem tě nechal dívat, mohl by mě potrestat. Ta práce žijí mě, mou matku a sestru – nemůžu to ohrozit.“

Udiveně na něho zírala, už dlouho od něj neslyšela víc než dvě věty najednou. „Ale on by se to nemusel vůbec dozvědět,“ zkusila znovu naléhat.

„Už jsem řekl. Jdi se raději se sis Riev učit hrát na harfu,“ chtěl, aby poznala jeho dobrý úmysl, ale Estie uraženě sykla „Doufám, že tě ten nebožtík kousne!“ a rozběhla se zpět k městu.

Ve dveřích do své pracovní komůrky potkal svou matku. Byla to asi padesátiletá shrbená žena s prošedivělými vlasy a laskavýma hnědýma očima. „Měřila jsem ho. Kvůli rubáši.“ usmála se a položila synovi ruku na rameno. Zadíval se jí do očí a bylo to, jako by se díval do svých vlastních. Chtěl s ní mluvit a říct ji, jak moc ji miluje pro to všechno, co pro něj a jeho sestru udělala, ale najednou nenacházel slova. Usmál se a vložil ji do dlaně tři zlaté mince s vyobrazeným motýlem na jedné straně a javorovým listem na druhé, „To je za minulý týden. Rodina Thery byla obzvlášť spokojení s květinovým věncem.“ Jeho matka se usmála a stiskla peníze v dlani. Chtěla odejít, když si najednou vzpomněla, že neví, jaký rubáš má připravit. „Žlutý,“ usmál se. „A kde je vůbec sestra?“ „Kara šla sbírat kaštanové květy, oleje už tam je jen po málu, zítra ti uděláme další dávku.“ S těmito slovy odešla do domu.

Vashe za sebou zavřel dveře.

Jeho komora nebyla velká – velký dřevěný stůl, na kterém leželo tělo, malá dřevěná židle, sud s vodou, stolík s různými kovovými nástroji a police s lahvičkami a sklenicemi olejů, bylin a barevných mastí. Okno na západní zdi místnosti dovnitř vhánělo vůni kvetoucích luk.

Zhluboka se nadechl a započal rituál, který prováděl kdysi jeho otec (a před ním otec jeho otce). Na těle byl položen papír s informacemi o umrlém. „Vážený pane,“ podíval se na první kolonku, „Brethe, syne Kalavův, dovolte mi, abych se představil. Jsem Vashe, syn Ethina a připravím vás na poslední cestu.“ Ze zvyku mu oči zabloudily na čtvrtý řádek listiny. „Byl jste popraven jedem. Náleží vám tedy žlutý rubáš. Udělám vše, aby vaše vědomí došlo pokoje.“

V jeho profesi mělo vše jasný řád a pravidla. Rubáš podle způsobu smrti, aby Velký motýl věděl, s kým má tu čest – popravení dostávali žlutý, smrt stářím značil fialový, násilnou smrt červený, náhodnou smrt zelený a sebevraždu (což se často nestávalo) modrý, podle barvy vody, které se tím nešťastník chtěl přiblížit. Zemřelo-li nevinné dítě či panna, bylo oblečeno v bílý rubáš a potřeno růžovým olejem, ať už byla příčina smrti jakákoli.

Lazebník by mrtvému nejprve sundal kabátec – Breth ale žádná neměl, nejspíš si ho vzal jeden z katových pacholků. Nožem rozřezal šaty (pořadí od hlavy k patě), spodní prádlo neporušené hodil ho hrnce, aby se vyvařilo do čistoty. Ponechat zemřelému spodní prádlo bylo dalším nepsaným pravidlům. „Mrtví by měli být posíláni na druhou stranu v pohodlí svého prádla,“ říkával jeho otec.

Tělo a vlasy mrtvému poté umyl, vyčistil mu nehty, tělo namazal olejem z červeného listí a do vlasů vetřel zbytek oleje z kaštanových květů. V té době vždy přišla jeho matka a podala mu rubáš, který ve vedlejším pokoji přešívala přímo na míru. Rukávy končili tři prsty od dlaně, kolem krku byl volnější, aby se v záhrobí netrpěl pocitem, že se škrtí a končil přesně tři prsty nad chodidly.

„Kradl jste v nouzi, já vím,“ utěšoval Brethovu duši, když mu na obličej nanášel barevnou mast, „je to zakázané, ale pochopitelné. Nebojte, na druhé straně vás už nikdo soudit nebude.“

Nakonec mrtvému na pravou ruku nasadil dva prstýnky z vrbového proutí na znamení, že po sobě zanechal dvě děti.

Když skončil, byla už venku tma, jen pár hvězd svítilo jako příslib dalšího dne.

Vešel do domu, kde spala jeho matka a sestra. Rychle snědl studenou sladkou zelenou placku a šel zpět ven. Namířil si to k nedalekému jezírku, protože po práci se vždy rád umyl. Pokud ze svého těla cítil olej z červených listů, připadal si sám jako mrtvý. Svlékl se, vstoupil do jezírka a nechal se hladit vlnkami, které na hladině vytvářel letní vánek.

Najednou ale zaslechl hluk a stáhl se ke kraji. Zpoza větví šel slyšet veselý chichot. Po chvíli se větve rozhrnuly a uviděl tvář sis Riev a hned za ní z větví vykoukla tvář Eskiena, otce tmavovlasé Estie. Riev se stále chichotala a ohlížela, načež ji Eskien poplácal po zadečku, aby ji popohnal, a rozepínajíce si kalhoty zmizel za ní někde v hloubi lesa.

Vashe se opatrně vzdálil z úkrytu, vzal si šaty a nahý utíkal k domovu. Vzpomněl si na odpolední rozhovor s Estie. Svou prací živí rodinu. Kdyby si ho všimli, mohl přijít o postavení, práci i důvěryhodnost.Po necelých dvou hodinách vyšel Vashe z krčmy. Venku bylo ještě světlo, vál vlahý vítr, který sebou nesl vůni kvetoucích stromů a květin. Vydal se na cestu k domovu.

Otec mu vždy říkal, že práci není dobré nechávat na další den. „Mlynáři melou mouku hned po dovezení pšenice. Mošt se stáčí čerstvě uzrálý. Máme-li v dílně tělo, je nejlepší ho co nejdříve nabalzamovat. Lidé čekají za živa, po smrti by už čekat neměli. Čím dříve je pošleme po řece, Vashe, tím dřív dojdou jejich duše pokoje.“ To pravidlo mu vštěpoval už od dětství, takže když jeho otec minulé jaro náhle zemřel, stalo se pro Vasheho svatým. Zařekl se sám sobě, že tím bude při každém obřadu uctívat otcovu památku a um.

Kráčel zlehka, poslouchal zpěv ptáků a přemítal, zda má doma dost kaštanového oleje, když ho dohonila tmavovlasá dívka a zatahala ho za rukáv „No tak počkej! Ženu se za tebou už od klášterní zahrady!“ Byla to Estie, dcera váženého radního, „co se to dělo tam na náměstí, vždyť víš, po té popravě?“

„Nedorozumění,“ odpověděl vážně, aniž by se na ni podíval.

Estie se ušklíbla, „tos mi toho teda řekl. Chtěla jsem se tě jít zeptat hned, ale otec mě nechává učit hře na harfu u té staré čarodějnice Khary. Protivná ženská, to ti teda povím! Měla jsem štěstí, že si musela odskočit a mohla jsem se dívat oknem.“ Na chvíli se odmlčela, ale když viděla, že si ji Vashe nevšímá, spustila dál: „Divím se, že se s tím ohavným popravčím dokážeš bavit. Ta jizva, co má přes obličej, mě děsí, a navíc má strašné povolání!“

„Možná bys neměla soudit člověka jen podle jeho vzhledu,“ usmál se na ni Vashe, utrhl si ze stromu, jehož větev zasahovala do cesty, jablko a zakousl se do něj.

„Co tím chceš říct?“ Obořila se na něj, ačkoli přesně věděla, proč to říká, a že nám pravdu.

Vashe jen pokrčil rameny, ukázal na jablko a na svá ústa. „Jo, nemůžeš mluvit, protože jíš. Ta jabloň se ti hodila, že,“ prohlásila uraženě.

Dalších pár minut bylo ticho. On stihl dojíst jablko a ohryzek hodil do blízké zahrady (vždy ho těšila představa, že by zrovna z jím odhozeného ohryzku mohl vyrůst nový strom). Ona zatím uvažovala, jak mu jeho chování vrátit.

Když u konce kamenné zídky zabočili do leva a objevil se před nimi Vasheho dům, zeptala se podlézavě mile, zda by se dnes nemohla dívat, jak se připravuje tělo na cestu na věčnost. „Vůbec o mě nebudeš vědět. Budu jako myš, jako malinká muška. Sednu si někam do kouta a,“ přerušil ji. „Ne.“

„Ale Vasho,“ ačkoli ji se to oslovení zdálo milé, on jej nenáviděl, „nezavrhuj to tak rychle. Známe se od dětství, chodili jsme spolu do školy písma. Jen jednou mě, prosím, nech, abych to sledovala.“ Zamrkala v naději, že její zelené oči a husté řasy obměkčí jeho přesvědčení.

„Ženy by u obřadu být neměly. Tím spíš, je-li to žena z vyšší kasty.“

„No a to jako proč? Myslíš snad, že bych to nevydržela? Jen proto, že jsem sis?“ Nechápala jeho pohnutky, „a navíc jsi řekl, že by neměly, ne že nesmí. Takže je to na mě!“

„Pochop mě. Jako sis by ses měla číst knihy o dějinách Klitu, zajímat se o to, které rostliny dodají tvým vlasům lesk, které ti vyjasní tvář. Nebo hrát na harfu. Navíc,“ poprvé za celou dobu se na ni podíval, “kdyby tvůj otec zjistil, že jsem tě nechal dívat, mohl by mě potrestat. Ta práce žijí mě, mou matku a sestru – nemůžu to ohrozit.“

Udiveně na něho zírala, už dlouho od něj neslyšela víc než dvě věty najednou. „Ale on by se to nemusel vůbec dozvědět,“ zkusila znovu naléhat.

„Už jsem řekl. Jdi se raději se sis Riev učit hrát na harfu,“ chtěl, aby poznala jeho dobrý úmysl, ale Estie uraženě sykla „Doufám, že tě ten nebožtík kousne!“ a rozběhla se zpět k městu.

Ve dveřích do své pracovní komůrky potkal svou matku. Byla to asi padesátiletá shrbená žena s prošedivělými vlasy a laskavýma hnědýma očima. „Měřila jsem ho. Kvůli rubáši.“ usmála se a položila synovi ruku na rameno. Zadíval se jí do očí a bylo to, jako by se díval do svých vlastních. Chtěl s ní mluvit a říct ji, jak moc ji miluje pro to všechno, co pro něj a jeho sestru udělala, ale najednou nenacházel slova. Usmál se a vložil ji do dlaně tři zlaté mince s vyobrazeným motýlem na jedné straně a javorovým listem na druhé, „To je za minulý týden. Rodina Thery byla obzvlášť spokojení s květinovým věncem.“ Jeho matka se usmála a stiskla peníze v dlani. Chtěla odejít, když si najednou vzpomněla, že neví, jaký rubáš má připravit. „Žlutý,“ usmál se. „A kde je vůbec sestra?“ „Kara šla sbírat kaštanové květy, oleje už tam je jen po málu, zítra ti uděláme další dávku.“ S těmito slovy odešla do domu.

Vashe za sebou zavřel dveře.

Jeho komora nebyla velká – velký dřevěný stůl, na kterém leželo tělo, malá dřevěná židle, sud s vodou, stolík s různými kovovými nástroji a police s lahvičkami a sklenicemi olejů, bylin a barevných mastí. Okno na západní zdi místnosti dovnitř vhánělo vůni kvetoucích luk.

Zhluboka se nadechl a započal rituál, který prováděl kdysi jeho otec (a před ním otec jeho otce). Na těle byl položen papír s informacemi o umrlém. „Vážený pane,“ podíval se na první kolonku, „Brethe, syne Kalavův, dovolte mi, abych se představil. Jsem Vashe, syn Ethina a připravím vás na poslední cestu.“ Ze zvyku mu oči zabloudily na čtvrtý řádek listiny. „Byl jste popraven jedem. Náleží vám tedy žlutý rubáš. Udělám vše, aby vaše vědomí došlo pokoje.“

V jeho profesi mělo vše jasný řád a pravidla. Rubáš podle způsobu smrti, aby Velký motýl věděl, s kým má tu čest – popravení dostávali žlutý, smrt stářím značil fialový, násilnou smrt červený, náhodnou smrt zelený a sebevraždu (což se často nestávalo) modrý, podle barvy vody, které se tím nešťastník chtěl přiblížit. Zemřelo-li nevinné dítě či panna, bylo oblečeno v bílý rubáš a potřeno růžovým olejem, ať už byla příčina smrti jakákoli.

Lazebník by mrtvému nejprve sundal kabátec – Breth ale žádná neměl, nejspíš si ho vzal jeden z katových pacholků. Nožem rozřezal šaty (pořadí od hlavy k patě), spodní prádlo neporušené hodil ho hrnce, aby se vyvařilo do čistoty. Ponechat zemřelému spodní prádlo bylo dalším nepsaným pravidlům. „Mrtví by měli být posíláni na druhou stranu v pohodlí svého prádla,“ říkával jeho otec.

Tělo a vlasy mrtvému poté umyl, vyčistil mu nehty, tělo namazal olejem z červeného listí a do vlasů vetřel zbytek oleje z kaštanových květů. V té době vždy přišla jeho matka a podala mu rubáš, který ve vedlejším pokoji přešívala přímo na míru. Rukávy končili tři prsty od dlaně, kolem krku byl volnější, aby se v záhrobí netrpěl pocitem, že se škrtí a končil přesně tři prsty nad chodidly.

„Kradl jste v nouzi, já vím,“ utěšoval Brethovu duši, když mu na obličej nanášel barevnou mast, „je to zakázané, ale pochopitelné. Nebojte, na druhé straně vás už nikdo soudit nebude.“

Nakonec mrtvému na pravou ruku nasadil dva prstýnky z vrbového proutí na znamení, že po sobě zanechal dvě děti.

Když skončil, byla už venku tma, jen pár hvězd svítilo jako příslib dalšího dne.

Vešel do domu, kde spala jeho matka a sestra. Rychle snědl studenou sladkou zelenou placku a šel zpět ven. Namířil si to k nedalekému jezírku, protože po práci se vždy rád umyl. Pokud ze svého těla cítil olej z červených listů, připadal si sám jako mrtvý. Svlékl se, vstoupil do jezírka a nechal se hladit vlnkami, které na hladině vytvářel letní vánek.

Najednou ale zaslechl hluk a stáhl se ke kraji. Zpoza větví šel slyšet veselý chichot. Po chvíli se větve rozhrnuly a uviděl tvář sis Riev a hned za ní z větví vykoukla tvář Eskiena, otce tmavovlasé Estie. Riev se stále chichotala a ohlížela, načež ji Eskien poplácal po zadečku, aby ji popohnal, a rozepínajíce si kalhoty zmizel za ní někde v hloubi lesa.

Vashe se opatrně vzdálil z úkrytu, vzal si šaty a nahý utíkal k domovu. Vzpomněl si na odpolední rozhovor s Estie. Svou prací živí rodinu. Kdyby si ho všimli, mohl přijít o postavení, práci i důvěryhodnost.