Lazebník (1. kousek)

Ahoj všem v novém roce.
Dávám Vám k nahlédnutí povídku, kterou jsem psala do jedné soutěže (ano, dva dny před deadlinem, jak typické). Je to moje první (rádoby) fantasy. A je to trochu delší, takže budu každou neděli dávat kousek... takže mám minimálně do konce zkouškového vystaráno...
Takže... příjemnou četbu, přejí.

Existuje svět, kde lidé věří, že jejich životy ovládá velký motýl s červenými křídly žijící na opačné straně jejich Zeměplochy. V dávných dobách v Motýla Dei věřili všichni, ale v průběhu věků si každá rasa našla své vlastní bohy. Vatrosové uctívali jen své šamany, kterými se stávaly děti narozené při souznění měsíců. Lidská rasa si našla mezi sebou nejsilnějšího a toho pak prohlásili králem a modlili se k jeho milosti. Ovšem část z nich tajně uctívali bohy Slubů. Slubové byli malí lidé, kterým z trupu vyrůstaly čtyři ruce. Žili na místě, kde řeka Syrrus přetékala na jejich stranu Zeměplochy – věřili v její sílu a nekonečnost, stejně jako v nekonečnost větru, zeleně a nezničitelnost ohně – začali uctívat bohy zemských elementů. Dále zde byli tvorové s vrásčitou pletí a špičatýma ušima, kteří nevěřili ničemu, co nemohli vidět.  Na severu, kde přes Okraj vanul ledový vítr, žila podivná chlupatá zvířata, která se postavila na zadní nohy a začala uctívat rybu Mus. Na Zeměploše se nacházela ještě jedna společnost, či rod chcete-li, který se nazýval Klit.

Klit – mírumilovná krajina bohatá na louky, pole i jezera – zabírala území, kde se Syrrus  přeléval přes okraj a mizel v tajemné hlubině. I proto si celá staletí jeho obyvatelé udržovali víru v Dea. Z generace na generaci si předávali pověsti o obrovském motýlu s červenými křídly, který žije na opačné straně jejich světa. Aby je motýl nesmetl máváním svých křídel ze země a nezpůsobil tak zánik celé jejich rasy, posílali mu po řece své mrtvé. Ať už zemřel kdokoli a jakýmkoli způsobem, byl dopraven k lazebníkovi, který tělo připravil na obřad a následujícího dne bylo tělo po řece posláno přes Okraj Deovi jako potrava. Spokojený bůh tedy neměl důvod odletět jinam a tím zahubit obyvatele Zeměplochy. I v této zemi byla ovšem spousta pochybovačů a rouhačů, jenž dávnou víru znevažovali.

Na nejvýchodnějším konci země stálo velké město. Nebylo ničím zvláštní, lidé v něm byli obyčejní a měli své všední starosti. K městu patřila rozlehlá pole, kde se pěstovalo obilí a brambory. Pro pracující bylo všeho dostatek. Jediné, na co si místní stěžovali, byli cizinci, kteří v putykách vyvolávali roztržky kvůli pití. I v tomto městě – stejně jako v celém Klitu – byl zákaz prodeje bylin a nápojů, které by mohly ovlivnit lidské myšlení. Kliťané se vyznali v bylinách léčivých, opojných, ale také jedovatých. Už jako malé děti se učili, jakou bylinu podat na bolest břicha, hlavy a podobné všední neduhy. Používat opojné či jedovaté rostliny se jim ale zapovídalo. Privilegium používání zakázaných rostlin mělo v každém městě jen pár osob – popravčí, lékaři, lazebníci.

Na malém náměstí uprostřed města se rychle shromažďoval dav lidí. Ženy, děti a muži se tlačili jeden na druhého, rameny se snažili vecpat svá obtloustlá zpocená těla do první řady a nebraly ohledy na to, jestli kvůli jejich bezohlednému jednání někdo spadne na zem, nebo šlápnou na někoho, koho shodil člověk před nimi.

Malý, asi dvanáctiletý chlapec se díky útlé postavě a mrštnosti prodral rychle až do první řady. Nadšeně sledoval, jak pacholek nese dubové křeslo doprostřed popraviště, jak kontroluje pevnost kožených řemenů připevněných na opěrkách a předních nohách židle.

V zemi tak mírumilovné a klidné jako byl Klit patřila poprava k ozvláštnění jinak všedního života občana (dalším vítaným zpestřením bývaly hospodské rvačky, trhy a příjezdy cizích obchodníků, kteří prodávali šperky, nádobí či vzácné látky). Pokud se nějaký hlupák rozhodl vzepřít zákonům a byl dopaden, sledovali jeho osud do posledního okamžiku. Lidé chtěli vidět tváře provinilců, měli morbidní radost z trestů, které museli přijmout a plivali na porušitele mravní čistoty.

Stranou vší té strkanice stál opřený o stěnu radniční budovy mladý muž. Dobře věděl, co se bude na popravišti odehrávat, protože byl jedním z ozubených koleček soukolí života ve městě. Byl to Vashe, lazebník – stejně jako jeho otec a před ním otec jeho otce. Byl knězem a balzamovačem v jedné osobě. Věděl, že to, co pro lidi skončí do deseti minut, bude pro něj mít delšího trvání. Ještě budou muset tělo dovést do jeho komory, kde ho připraví a následně ho vyšle na dřevěných márách po proudu Syrru – až tím to pro něho bude ukončené.

Zavřel oči a podle reakcí publika si v hlavě utvářel přesný obraz toho, co se na popravišti odehrává. Dav začal hlasitě výskat a tleskat – to je moment, kdy se Darkové (velcí ptáci se hnědým a zeleným peřím) snášejí k zemi. Na prvním sedí vždy mluvčí, na druhém kat a provinilec, kterého před chvíli vysvobodili z jeho vězení beze stěn. Na povel mluvčího lidé pomalu utichli. Počkal na úplný klid a začal hovořit. Lazebník zaslechl jen útržky jeho monologu. Počáteční řeči o městu a důstojnosti a potřebě důstojného a bezúhonného života Vashe přehlušil zpěvem ptáků, který doléhal z vedlejší ulice.

„Brethe,“ probral ho vzdálený hlas mluvčího ze snění, „byl jsi zadržen, obžalován a shledán vinným ze zločinu loupeže. Ve Východním městě mohou pracovat všichni lidé, tys ovšem zvolil poutnický život, což tě dovedlo až ke krádeži, kterou netolerujeme! Trestem tobě a výstrahou ostatním budiž usmrcení jedem. Nechť je Dei milostiv k tvé duši. Pane popravčí, konejte dle zákona.“

Vashe otevřel oči, viděl, jak popravčí v rudém hábitu přichází k muži připoutanému na dubové židli, vkládá ruku do zástěry a vkládá odsouzenému něco do úst (malou kostku drcených bylin) a odstupuje. Napočítal přesně do tří (tak dlouho totiž trvá rozpuštění jedovaté kostky v ústech), pak odsouzenci klesla hlava na hruď.

Až teď vyšel pomalým krokem vstříc šibenici. Dav lidí se pomalu rozcházel – provinilec byl mrtev a nic víc je už nezajímalo. Když ale došel Vashe blíže, zachmuřil se. Tělo místo ke káře táhli do sklepení jednoho z okolních domů.

„Hej! Co to děláte,“ vykřikl a rozběhl se k pacholkům, kteří tělo nesli, „to tělo je teď moje! Na káru s ním!“ Pacholci se po něm ohlédli a zastavili se, zmateně se dívali z Vasheho na mistra popravčího a naopak.

„Mistr lazebník,“ promluvil konečně popravčí a sundal si kuklu z hlavy, „bylo mi řečeno, že ho mám potom dát tady do toho sklepa. Myslel jsem, že je to vaše nová... pracovna,“ podrbal se zamyšleně na hlavě.

„Má služebna je stále na stejném místě. Navíc, lidem by se nelíbilo, kdybych pracoval u náměstí.“

Kat sám věděl, jaký odpor mají lidé k pracovníkům smrti. Chtěl se zasmát, ale kvůli jizvě, která se mu táhla od pravého oka po levou tvář, se mu na tváři vytvořila jen neurčitá grimasa. „Dovezu ho k vám, Vashe. Kluci, hoďte toho nebožtíka na káru a dovezte ho k jižnímu konci města.“

Pacholci s mručením naložili tělo na káru a táhli ho nejkratší cestou k lazebníkovu domu. Mistr popravčí máchl nad šibenicí rukou, konec konců ji může složit i později, vzal Vasheho kolem ramen a vedl ho do Obilné hlavy, místní putyky, na sklenku zázvorového moštu.