Následující
slova budou o člověku, který na první pohled vypadá všelijak, jen ne zajímavě.
Má tuctovou tvář, tuctovou postavu, je oblečen pěkně, ovšem jaksi unisex. Vlasy
nijaké barvy, pleť ani světlá ani tmavá, oči (kterým se přisuzuje Takový
význam) barvy nevýrazné. Kdyby vám ho někdo chtěl ukázat v davu, pravděpodobně
by jste dlouho hledali, a i tak by jste
možná jen kývli hlavou, že vidíte, i když byste neviděli. Následující slova
budou o neviditelném člověku.
Jeho
supersíla mu byla dána už od narození, žádný výbuch radioaktivity, žádné
kousnutí div(n)ým tvorem. Díky své neviditelnosti človíček proplouval životem
lehce, jako na klidných vlnách vody. Nikdy se mu nepřihodilo nic nečekaného,
nic šíleného. Nikdy nebyl absolutně zoufalý, nikdy se šíleně nezamiloval.
Jako
většina lidí, i on vychodil školy, našel si práci, odstěhoval se od rodičů,
zdravil své sousedy a vynášel odpadky. Jeho poklidný život ale neměl trvat
navždy.
V
každé lidské společnosti jsou jisté zásady, často uměle definovány
náboženstvím, nebo podobnou snůškou pohádek. Neviditelný člověk se proto
pokoušel nevybočovat, nestrhávat na sebe moc pozornost. Častokrát jen sledoval
mladé lidi, kteří měli (podle něj až extrémní) potřebu vymezovat se. Lišit se.
To mu přišlo nepochopitelné. Všichni se
lišili už fyzickým vzhledem, copak to není dost? Musí se tolik napovrch
dostávat i odlišnost duše (často jen vymodlená)?
Při
pohledu na jeho vrstevníky ho přepadal smutek. Lidi s odlišnými názory se hned
museli hádat, lidé s jinou sexuální orientací hned museli pochodovat po ulicích
za zvuku nevkusných písniček. On sám se nikdy moc nehádal a nikdy nepochodoval.
„Podivín.“
„Tichošlápek.“
„Debil.“
…těmito
slovy většinou lidé označovali jeho individualitu. Jeho individualita to věděla
a přijímala to s tichou bázní a zvláštní jiskrou v oku. Ta jiskra mu v oku
zářila vždy, když natrefil na odporně neurvalé, zbytečně hlučné lidi (tedy
skoro pořád). Celé jeho postavě propůjčovala až rytířské vzezření. Rovná záda,
přímý pohled, hlavu měl vždy vzhůru. Jen proto, že věděl, že je vlastně
neviditelný. Člověka vidí, ale více ne.
Právě
tato myšlenka v něm někdy vyvolávala dojem, že mezi všemi těmi lidmi nadřazený,
ale kdykoli si všiml, že má tak neskromné myšlenky, zarazil se. Někdy se za to
dokonce i potrestal. Tehdy šel do obchodu s oděvy a koupil si něco na sebe.
Druhý den chodil člověk po světě stejně vyrovnaný, ale v košili, která mu vůbec
neslušela.
A
kdy že přišla ta věc, která mu úplně zpřeházela život naruby, která pustila
světlo do temnot jeho duše? Bylo to ve čtvrtek 21. září. Ale o tom tato povídka
nevypráví.
