Stalo se...

Seděl v křesle, stočen do klubíčka, nohy přitažené k bradě. Sedával v této pozici už jako dítě a stále nemohl pochopit, jak to, že to dokáže i dnes. Vždyť je o víc jak půl metru větší než tenkrát. Bylo mu to pohodlné. Jen tady tak sedět. Poloha plodu. Ticho před bouří v podobě prodrání se do studeného barevně černobílého světa (bílá a černá jsou konec konců taky barvy).

Venku se schylovalo k bouřce. Oblohu zatáhla šedivá opona smogu, dýmu a nahromaděných špatností. Stromy zčernaly, nebo to tak alespoň vypadalo. Zvedal se vítr a vyháněl lidi z ulic do falešného bezpečí bytů.  Větve tancovaly, z cesty se zvedal oblak prahu, na střeše garáží za oknem se zvedalo listí a dalo se na zběsilý úprk. Marně. Skrz oponu se na zem začaly spouštět provazy chladné vody. Ovlažila vše, co zpoza okna bylo vidět. A nejspíš i celou ulici. Město. Svět.

Pátý zpěv

Seděl ve své posteli, stejně jako večer předtím a večer předtím.

V celém bytě svítila jen jediná lampička. Stála na pracovním stole a smutně vysílala úzký kužel světla vstříc stropu. Jediným jejím účelem bylo vydat minimální množství světla, které je potřebné k rozluštění písmenek na aktuální straně knihy.

Písmena se chvíli poddávala jeho očím a nechávala ho nahlédnout do své černé podstaty, pak se ale začala zelenat a pomalu se ztrácet v barevných pigmentech všude okolo. Elegantní písmena vytasily drápky a zaryly mu je do sítnice.

Pevně sevřel víčka a silně je promnul prsty. Jako by viděl celou paletu barev, avšak podivně potemnělou. Složil hlavu do dlaní. Oči stále zavřené, čelo a obočí svraštělé z pocitu nekonečné bolesti.

Opět otevřel oči.

Podzim, on jediný

Člověk by neřekl. Vlak přijíždí a mě napadají zase ty stejné věci, je to úsměvné. Na koleje. Teď nebo jindy.Takže jindy. Zase další cesta (nestěžuju si, na jízdě ve vlaku je něco geniálně intimního - pohyb, surový zvuk, brzdy, film za oknem, který se každým dnem nenápadně pozmění). 

Přednáška Ano, stejně nezáživné jako posledně. Bude úžasné se to učit. a večer zase domů.

Pohled z první osoby - široký odhalený obzor, bílá pára od úst, sledování pavouků na osvětleném mostě - krčí se a snaží se nezmrznout. Snaží se přežít, stejně jako všechno ostatní. Některé ty potvory jsou velké jako desetikoruna. Tělíčko a nožičky a všechno fuj. Jednou některého vezmu do ruky. Kapitola života s názvem Zánik arachnofobie. Teď nebo jindy. Takže jindy. Promiň, drahoušku osminohý, jsi mi odporný. Člověk ten most přejde za půl minuty a přitom dokáže urazit a zarmoutit celou řadu nebohých pavoučků. Ztracené iluze osmi noh.

A pak je to najednou pryč. Spálený (metaforicky) most.

Přítel

- Nechť je neděle dnem starých počinů

Zeptala jsem se ho, jestli je mým imaginárním přítelem, nebo jestli mám to neskonalé štěstí a našla jsem někoho skám je mi lépe, než když jsem sama. Možnost, že on je tady ten reálný a že já jsem tady jen fantazie, jsem zavrhla. On se na mě neurčitě usmál, pozvedl pravé obočí a pokrčil rameny. Co myslíš? povídá.

Chtěla jsem ho vzít kolem ramen a přiznat, že jsem se zbláznila. Chtěla jsem to v té chvíli vyřvat do světa, ale moje opatrné já se rozhlédlo po okolí, jestli tam náhodou není moc lidí, proto vážně nemám tyhle přehnaně hlasité projevy ráda. Kolem mě bylo asi pět lidí. Jedna dvojice a další tři šli o samotě. Jeden mě zrovna míjel, díval se na mě vyděšeně. Šel hodně rychle a já se nemohla rozhodnout, jestli je to jeho přirozenost (stejně jako ten vyděšený pohled) nebo jestli je to reakce na mou osobu. Ostatní v dáli jako by zpomalovali. Došlo mi to.

On tam asi opravdu nebyl.

Vzplanutí hrdliček

<a href="http://www.bloglovin.com/blog/12967161/?claim=a27gt3m46tc">Follow my blog with Bloglovin</a>
- výsledek velice dekadentního dne

Sílí jaro, zpívají ptáci

zde to začalo, zde se to kácí.

Vášeň temná,  žhavá těla

tolik jemná, teď oddělená.

Nevinnost bílá, křídel šum

nádherná víla, chlastá rum.

Síla mládí, v rozpuku

mladík hladí, ropuchu.

Dobrý večer,

pokud patříte k těm, kteří náhodou zavítali na tuhle stránku, nebojte, nebudu Vás dlouho zdržovat. Každopádně děkuji alespoň za to, že jste klikli.

Asi bych měla říct pár slov na úvod... ale absolutně mě nic nenapadá. Takže jen pár praktických (nemám to slovo ráda) informací.

 - Cyklon J vznikl, protože jsem si v létě zrušila blog v naivní myšlence, že mi nebude chybět posílání svých zkratů (v podobě jednorázových textů, básniček a něčeho, co nevím, jak pojmenovat) do světa (lépe řečeno rybníku česky čtoucích).

- teď jsem chtěla napsat, co cca píšu, ale to už jsem jaksi stihla v předchozí odrážce

- co se týče četby, tak momentálně čtu českou poezii začátku 20. století (škola) a sama od sebe... vlastně cokoli. Hrdě se hlásím v Vladimiru Nabokovovi... protože jeho styl je uchvacující, myšlenky zajímavé, hrdinové šílení a opět musím vytáhnout jeho styl popisů a detailů... a naprosto úžasné dovětky v závorkách. Doktor Edgar Humbert Humbert (to Edgar jsem si přidal jenom z hecu).

- nejspíš by bylo fér dát sem ukázku... 

Drahý  živote

Z nějakého důvodu,

který mi není znám,

účastním se podvodu,

na kterém nevydělám.

S úsměvem na rtech,

bolestí skrytou,

zatajovat dech

pro krásu vrytou

do morku kostí

vystavených vlivu

nevítaných hostí,

na které plivu.

Válím se v prachu

všudepřítomném.

Co má teď váhu?

Je soudný den.

(není to sice aktuální věc, ale nesnesla bych pocit, že jsem až tak fér)