Stalo se...

Seděl v křesle, stočen do klubíčka, nohy přitažené k bradě. Sedával v této pozici už jako dítě a stále nemohl pochopit, jak to, že to dokáže i dnes. Vždyť je o víc jak půl metru větší než tenkrát. Bylo mu to pohodlné. Jen tady tak sedět. Poloha plodu. Ticho před bouří v podobě prodrání se do studeného barevně černobílého světa (bílá a černá jsou konec konců taky barvy).

Venku se schylovalo k bouřce. Oblohu zatáhla šedivá opona smogu, dýmu a nahromaděných špatností. Stromy zčernaly, nebo to tak alespoň vypadalo. Zvedal se vítr a vyháněl lidi z ulic do falešného bezpečí bytů.  Větve tancovaly, z cesty se zvedal oblak prahu, na střeše garáží za oknem se zvedalo listí a dalo se na zběsilý úprk. Marně. Skrz oponu se na zem začaly spouštět provazy chladné vody. Ovlažila vše, co zpoza okna bylo vidět. A nejspíš i celou ulici. Město. Svět.

Zaposlouchal se do kapek, které se tříštily o okenní parapet a padaly do květináčů. Voda bubnovala na okna a poté rezignovaně po skupinkách stékala dolů.

Najednou se ale se svého klidu probral. Prásklo okno a jeho obrovský ramenatý otčím si znova sedl na pohovku, vzal další hrst arašídových křupek a lačně si je začal cpát do chřtánu. Lehl si, sáhl po ovladači a tlustými prsty pokrytými kousky čehosi mastil ovladač a přepínal programy. Neskonale pomalu.

Zadíval  se na něj. Pomalu cvaká jeden knoflik, tváří se u toho, jako by to bylo něco šíleně důležitého a u toho si znova a znova nabírá po hrstech křupky. Jako by mu on chtěl sežrat!

Nechutné! Blikání televize. Pomalé mačkání tlačítek na ovladači. Tlumené bubnování deště. Zápach náhražky buráků.

V hlavě se mu začal točit kolotoč. Ne jen řetízkový kolotoč nebo horská dráha. Bylo to jedno rameno, které jeho myšlení poslalo po dráze a na konci jej nechalo srazit několik různě barevných věcí vypadajících jako kuželky. Jeho vědomí posílalo jeho myšlení po dráze přímo proti vzpomínkám.

Jako první se mu vybavil včerejší déšť. Zastihl ho, když šel ze školy. Nepřipraveného, ale přitom připraveného oddat se jeho velkým teplým kapkám. Nejdříve mu promokly vlasy. Začaly mu prosakovat boty, protože si ráno ve spěchu vzal jen plátěnky. Neměl náladu kličkovat kolem kaluží, šel přímo, prostředkem silnice. Ruce měl v kapsách, protože neměl rád, když mu mrzly prsty. Začínal cítit, že mu těžkne kabát. Alespoň jednu část oblečení, kterou mu náhoda vybrala, byla užitečná. Ještě před hodinou si nadával, protože ve městě, kde měl školu, bylo na něj až příliš teplo. Procházel kolem cirkusu, který mu bránil v jeho pravidelné trase. Sice by si v tomhle počasí zasvinil tenisky bahnem, ale byla to Jeho trasa a byla kratší! Vybavil se mu vstup cirkusu v podobě žlutě natřené maringotky s dvěma umělými sochami lvů nebo podobné kočky nasprejované.. na nějakou stříbrnou. Vypadalo to děsně. Kýč. Pohádková spatlanina náhodných motivů, které absolutně nic nespojuje. Úplným vrcholem pro něj byla postava spidermana na střeše oné ohyzdně žluté maringotky („Žlutá je ošklivá a nemorální barva.“ řekla jednou maminka). Navíc to pruhované červeno bílé šapitó, zašedlé od vnějších vlivů, ve tvaru sněhové pusinky. Zebra pasoucí se v omezeném výběhu, hororový klaun pokoušející se nasadit si červený nos. Žlutá paruka. Žlutá maringotka. Ošklivý a nemorální cirkus. Bylo tak osvobozující jít ponurou ulicí, kde lidé utíkali aby se skryli a on jen šel dál svou cestou a smál se všem těm pokrytcům, kteří nenávidí déšť, když je zrovna potká. Když přišel domů, už ve dveřích měl chuť zařvat „Ručník!“, ale věděl, že by to zůstalo bez odezvy.

Začala ho popadat zlost. Místo aby teď naslouchal pravidelnému šumění deště poslouchá jen tlumené cosi. Jako hudba v demo verzi. Díval se na bílý hrnek na stole. Jeho hrnek. Ještě před chvílí z něj stoupala horká pára. Napil se. Neměl žízeň, jen měl rád ten pocit, když mu horká tekutina projede jícnem a zabolí to. Ta sladká bolest. Teplo někde uvnitř. Teplo, které v pohádkách přisuzují lásce a ve westernech whisky. Trpká pachuť silného černého čaje, vlahý vzduch chlácholící podrážděný jícen.

Zadíval se na dno a viděl něco jako sebe. Těch pár tmavých smítek čehosi, co se motá v nepravidelných kruzích u dna. Byl jedním z nich. Zase seděl na dně. Nenáviděl se za svou prokrastinaci. Prokrastinace, choroba sladká do doby, než přijde fáze uvědomění. Zase nestíhal nic z toho, co by měl. Přitom se mu zdá, že stále dělá něco důležitého (protože popíjení čaje a pozorování deště je velice důležitá činnost). Jistou část jeho dne mu zabíral spánek. Nechápal, jak může čtyři nebo pět hodin denně promarnit tím, že leží jako prkno pod peřinou (lépe řečeno jako mrtvola pod plachtou). Bez spánku se přece žít dá. Nějakou dobu. Té ženské v novele, kterou četl minulý týden, to přece taky šlo. Sedmnáct dní. Nebo víc? Taky by si mohl přečíst Annu Kareninu. A pít u toho whisky. Došlo mu, že se svou finanční situací by stejně zůstal u čaje. Ale tu čokoládu by jedl taky. Občas by se vykradl z domu a šel se někam projít. Jak mu chyběly ty procházky kolem třetí hodiny ranní, kdy byl svět tak krásný. Setmělý, bez lidí, v celé své kráse obnažen před jediným člověkem. Intimita pouličních lamp. Vybavoval si šustění listí ve větru tak, jak si to vždycky představoval, ale neslyšel, protože měl v uších sluchátka. Tišil své nitro, aby jím mohl promlouvat jen obraz toho, co vidí. Ten pocit svobody a nadvlády nad vším spícím při procházce městem feťáků. V podstatě byl jedním z nich. Měl svou závislost (nebo závislost měla něho). Možná byl ještě horší, protože veškeré své závislosti tajil. Kde se poděla krása deštivých rán, brouzdání se sněhem, východ slunce pozorovaný ze střechy tělocvičny jeho základní školy. Kde se ztratil ten rytmus, který mu udávaly jeho sobecké pohnutky. Kdy přestalo jít o něj a vše se začalo soustřeďovat na očekávání ostatních. Ještě nedávno by seděl na okenní římse se Zolou nebo Ajvazem. Proč sedí tady a nechává se znechutit svým stvořitelem (ne, vážně nemluvím o bohu).

Navíc už týden bojoval s nutkáním koupit si krabičku cigaret. Představoval si, jak ji otevírá, naruší idylu dvaceti bílých krasavic a jednu po druhé je pomalu bude zabíjet. Upalovat. Vždy mohl někoho o jednu požádat, ale ta představa se mu hnusila. Už týden. Představa krabičky. Nedokázal si ani vzpomenout, kdy naposledy si koupil vlastní krabičku. I to slovo "krabička" mu zněla přitažlivě. V hlavě si ho rozkládal a zpětně sestavoval, každou jeho hlásku miloval, každý jeho morfém zahrnul polibky a lichotkami.

Kypěla v něm zlost. Na svět. Na sebe sama. Na zavřená okna, pohyby vzduchu v místnosti, nesmysly vycházející z televize ale hlavně na zvuky, které vydávala osoba proti němu. Sledoval ho.

Otec si usrknul kávy. Srkal hlasitě. Promnul tekutinu ústy, přecedil ji přes zuby. Ten zvuk mu zvedl žaludek (a tlak). Hlasitě polykal. Masitý krk se dvakrát zbrkle pohnul, znělo to jako odbíjení půlnoci. Nabral si další hrst křupek, narval si je do chřtánu a začal hlasitě žvýkat. Kdo by si byl kdy pomyslel, že někdo může žvýkat tak hlasitě. On to snad dělá schválně. Nejvíc nechutný byl zvuk, když se břečka z jídla míchala se slinami. Nehorázné. Drobečky v koutcích úst. Lesklé rty od olejů přidávaných po onoho jídla. Znova srkání kávy a polykání a žvýkání a polykání a žvýkání a tlumený zvuk deště a „nenechte se svazovat a přeneste své úspory k nám“ řekl cukrovým hlasem blonďák na obrazovce.

A dost.

Odešel z pokoje, ale v zápětí se vrátil, prošel k oknu a otevřel ho. Do bytu se vtlačil vlhký vzduch vonící deštěm a mokrou hlínou.

„Proč to otvíráš! Je mi zima!“ oznámil s plnou pusou otec. Pohlédl mu do očí a mlčky čekal na odpověď, která nepřicházela.

Ulevilo se mu. Poodstoupil od okna, stoupl si otci za záda, sehnul se, aby měli hlavy zhruba ve stejné úrovni a klidně odpověděl „Mám rád zvuk deště.“, víc to nerozváděl. Důraz dával na každé jednotlivé slovo. Pochyboval, že by se jeho poetické rozvinutí kapek deště a jejich bubnování setkalo s pochopením.

Vytáhl zpoza zad dlouhý nůž (matka ho koupila se slevou) a rychle s ním přejel otci po hrdle. Hezky z leva do prava. Podle prvního cancouru krve, který se objevil a vystřelil jako jazyk chameleona po mouše, se ujistil, že čepel zaryl dostatečně hluboko. Konec konců byl to jeho milovaný otec. Nechtěl, aby trpěl. Levou rukou si přidržoval otcovu hlavu, cukalo to a jemu se mezi prsty vplétaly prošedivělé prameny vlasů. Zastavil tah ruky. Prohlédl si linii své paže a loktu, jak pevně ale elegantně drží rukojeť nože na chléb. Připadal si jako by zrovna hrál na nějaký smyčcový nástroj. Nůž byl jeho smyčcem. Zrovna dohrál své životní sólo.

Vypnul televizi.

Posadil se opět na své místo do křesla a zadíval se na pochmurné zátiší naproti sobě. Bíle rámované okna, tmavá obloha, provazy vody osvícené matným světlem. Světlá pohovka a na ni člověk v jeho dokonalosti. Člověk statný, pohodlný, klidný. Mrtvý. Došlo mu, že tmavá krev půjde ze světlého čalounění jen těžko umýt. Zamrzelo ho to. Maminka se bude zlobit.

Ticho si podmanilo místnost. Žádné hlasité dýchání, šustění sáčku, žvatlání televize, mlaskání, žádné zbytečné otázky vyřčené s nejvyšší naléhavostí, i když na nich zná odpověď i malé dítě. Jen pravidelné bubnování kapek vody na sklo.

Něco ho šimralo na pravé tváři. To mu stékala kapka krve po líci ke krku. Krev jeho vlastní krve. Utřel ji do rukávu.

Ještě jednou se podíval na ono zátiší. Live – bezprostředně – před sebou. Mácha by měl radost.

Chystal se odejít do svého pokoje, ale ještě se zastavil, vrátil se o krok zpět a vzal si do dlaně pár arašídových křupek, které zrovna nebyly pokapány rudou trpkou tekutinou. Po jedné si je dal do úst. Měl rád chuť oříšků.