Nic není - jak se zdá

Pro dnešek si nechám své myšlenkové pochody o podzimu. Nebudu hledat pramen mládí, smysl života ani tu sponu, kterou jsem včera položila na stůl a něco ji sežralo (mám podezření čínskou kočičku štěstí... poslední vůbec nemává tlapičkou).

Je to hektické. Všechno se točí. Než se dokopu k našprtání se latiny, je tady další týden a já zvažuju, jestli má cenu tam chodit. Stále mě baví lidská... nelibost? Když vás někdo vidí a stočí své cesty jinam (protože to vůbec není nápadné) nebo si vás náhodou nevšimne. Kdyby jen věděli... Nikdy se nesmí dozvědět, jakou mi to dělá radost (­– nechali by toho).

Naštěstí nic není perfektní a to mi vyhovuje. Na stole štos knih na čtení (jako bych měla hromadu času), marná snaha zkrotit své vlasy, ukázkový flek na kalhotách.

A událost včerejšího večera sepsaná na dnešní přednášce:

Tak dlouho jsem na to čekala. Kdybych někomu řekla, jaké potěšení pro mě je dát si ho do pusy, asi by mi nevěřil (nebo mě měl za blázna). A já bych se mu nedivila. Po těch... po tom dni, co jsem tě neměla... ne, nechci na to myslet. Vkládám si tě do úst. Sevřen pevně ale jemně v pravé ruce, pomalý pohyb a cítím tě střídavě vepředu – vzadu. Vypadá to komicky. Rty sevřené kolem jeho obvodu. Skoro dvacet centimetrů, ale to nejdůležitější je na tom konci, který mám právě u stoličky vlevo (z mé strany) dole. Po chvíli rychlých pravidelných pohybů tam a zpět mi mezi volně staženými rty stéká bílá tekutina. Chutná zvláštně. Utřu ji z brady. Plivu a vyplachuju si ústa. Jak jsi mi chyběl, zubní kartáčku!