Hovory s F

Seděl na pračce, nohy opřené o protilehlé umyvadlo. Vždycky, když tady takhle sedával, byl rád, že mají tak malinkou, útulnou koupenu. Seděl, kouřil a popel odklepával do umyvadla. Kouřil pomalu, jako by každý výdech mohl být jeho posledním. Slastně zavřel oči, když do sebe natahoval kouř, pak oči otevřel a díval se na zářivě oranžový prstenec přecházející do popelava. Vydechnul a sledoval, jak dým stoupá a rozpíjí se. Dnes zde ale výjimečně neseděl sám.

„A pak ať mi někdo říká, že nejsi maso!“ řekl, když natáhl kouř a podíval se k tyrkysové vodě, která byla napuštěna do víc jak tří čtvrtin vany. „To nemůžou myslet vážně. Hýbeš se? Hýbeš! A dýcháš a jíš a množíš se a děláš všechno to, co ostatní maso.“ dodal dotčeně. A umřeš. vyvstalo mu v mysli.

Ve vodě plaval pořád dokola kolem obvodu vany Fishka (tak byl překřtěn, když sem včera dorazil). Byl to kapr. Neuvěřitelně tiché stvoření. Pár ploutví, ocas a tlamička (v neúnavném protestu proti svému nevyhnutelnému osudu).

   Pořád seděl na pračce, stále stejná poloha a stále stejný pohled. Nikdy nebyl přehnaně citlivý, ale letos mu toho šupinatce bylo líto. Nejdřív to sváděl na špatnou náladu a melancholické počasí, ale nějak mu docházelo, že to není všechno. Upřesním to – došlo mu to minulou noc (nebo ráno, záleží, kdy pro vás končí den), když si chtěl jít umýt ruce a nerozsvítil světlo, protože Fishku nechtěl rušit a budit (i když netušil, jestli ryby mají spánek v pravém slova smyslu). Přes den se jakémukoliv důvodu k použití koupelny snažil vyhnout, ale vždy, když ho tam okolnosti donutily vstoupit, našel Fishku s hlavou u hladiny, jak lapá po surovém vzduchu. Jakmile si ale všiml, že ho někdo sleduje, zase se potopil.

Nyní se už setmělo a potřeboval nikotin.

„Víš, vážně je mi tě líto. Včera tě vytáhli s rybího společenství a prodali tě. Taková  genocida. A to lidi budou plácat něco o humanitě a lásce ke zvířatům. A že ryby nejsou maso. Strašné pí**viny.“

Fishka si už na jeho přítomnost očividně zvyknul, protože připlaval k hladině a poddával se opojení kyslíkem.

„Cítí ryby něco jako sebelítost? Nebo vztek? Myslím to vážně. Vytáhnou tě z přirozeného prostředí, prodají, pak pár dní – nebo přinejmenším hodin – hladovíš v něčem nesrovnatelně menším, než jsi zvyklý a pak tě zabijí. To je výhra! To by se všichni litovali. Lidi by se zbláznili!“

„...“ udělal souhlasně kapr.

„Je to vtipné, ale sebelítost je asi jediný opravdu upřímný lidský cit.“

Fishka pobaveně plácnul ploutví.

„A přitom to všichni odsuzují! To je na sebelítosti na nejkrásnější věc,“ pohlédl ve velkém gestu na nedopalek, „že je to absolutně upřímné.“ Pustil z kohoutku na nedopalek trochu vody. Zasyčelo to. Položil ho na okraj umyvadla, „zapálím si ještě jednu, jestli ti to nebude vadit.“

Kapr se potichu ponořil ke dnu, jako by říkal V pohodě.

Cvakl zapalovač a v mikrokosmu koupelny se rozzářila malá hvězdička.

„Víš... bude to znít fakt blbě, ale docela ti závidím. Ne sorry. Je to blbost. Ale víš co, mít klid. I když to taky není všechno. Měl jsi tam někde nějakou kapřici, Fishko?“

Fishka se schoval do rohu.

„Promiň nechtěl jsem být moc osobní,“ omluvil se a vyfoukl kouř. „A navíc lidi jsou strašní pokrytci. Jsou mezi rybami taky pokrytci?“

Ticho, jen skoro neslyšitelné šplouchnutí vody jak Fishka přejel ocasní ploutví po hladině.

„Já vím, ty nerad mluvíš,“ sám se zasmál svému vtipu, „ale zajímalo by mě to. Ryby se zdají být strašně v pohodě. Plujou, otevírají tlamu, občas něco sežerou, plujou a plujou a z žáber jim jdou bublinky... jo přesně takhle. A pak ať mi lidi říkají, že nejsi maso.“

Kapr zvědavě připlul blíž k hladině.

„Pokud nejsi maso jen proto, že nejsi teplokrevný, to by lidi nebyli lidi... protože třeba mají příliš nízký tlak.“

Fishka vesele šlehnul ocasem až to šplouchlo. Nejspíš ho to pobavilo.

„Prostě lidi. Bože mně je tě líto. Fishko ty umřeš. Kvůli debilnímu svátku. No. Hele, zajdu si pro mikinu, je tu docela chladno.“

Odešel. Když se vrátil, ve vodě bylo pusto a prázdno.

Z vedlejšího pokoje se ozvaly dvě tupé rány.