Na sedadle smrti

- než "začnu", chci jen poděkovat za občasnou návštěvnost - Děkuji. Reakce a komentáře jsou vítány.
Mám rozepsaných pár věcí, přijdou sem, až budou hotovy. Takže zatím šuplík s cedulkou 14.1. 2014.

Jak nazvat stav, kdy se vznášíte nad městem, díváte se na lidi a zdají se vám malí a malicherní, kdy vaším největším problémem je, že vás něco tlačí do zad. Stav, kdy se nemůžete přestat smát, i kdyby jste chtěli, a snažíte se vzpomenout si, proč jste se takhle necítili už dřív. Když vaším největším nepřítelem je východ slunce.

Nebyla to láska. Ta vzájemná náklonnost, chemie, sympatie, empatie ani podobně nabubřele znějící slova. Byly to halucinace. Halucinace vyvolané přítomností někoho, vedle koho jsem si mohla připadat lepší.

Nikdy jsem netoužila po tom, být doceněná nebo oblíbená. To ale byla doba, kdy jsem si připadala líp než dobře. Líp než lépe. Lépe než bezcenně. Asi tak, jak si připadá jednooký plyšový medvídek, kterého si každý večer bere do postele malý chlapec a vypráví mu vše, co se odehrává v jeho mysli. Byla jsem tou nejdůležitější osobou na celém světě.

    Byla jsem tenkrát na základní škole, v deváté třídě. Můžu vám říct, že to bylo jedno z nejhorších míst, na kterém jsem kdy byla. Ne že by se na tom nedalo najít nic pozitivního, ale přece jen. Na špatné věci člověk vzpomíná častěji. Možná i proto, že ty špatné si vždy pamatuje tak barevně. Zato nejkrásnější vzpomínky mají matné, snové barvy. Asi to tak má být.

Byla jsem dítě. Ale o nic větší dítě, než jsem teď.

Pamatuju si zvuk kamínků, které dopadají na okenní tabuli. Ťuk. Ťuk. Prásk. Ťuk. Ten povel k tomu, abych se zvedla a šla na balkon.

Pod balkonem stál David. Popřál mi dobré ráno, i když byly třeba dvě v noci. Ukázal na kluka stojícího opodál - Lukáš řečený Dokie. Na význam té přezdívky jsem nikdy nepřišla.

Přes balkon jsem nějakým zázrakem přelezla a skočila na zem, kde mě David rychle chytil za ruku a utíkali jsme pryč. Prostě do pryč.

Občas jsme jen tak dvě hodiny chodili po městě a okolí. Svět byl tak krásný, bez lidí. Vzduch byl čistější, zima nebyla tak vlezlá a ta bílošedá břečka nebyla tak nepřátelská. Pro mě bylo úžasné se s nima jen tak flákat, mluvit o pitomostech, jako by to byly ty nejdůležitější věci. Pro nás byly.

Čas od času, když se poštěstilo, podařilo se Dokiemu otevřít nějaké auto. Nevybral ho, neudělal to, aby ho vykradl. Otevřel ho, nastartoval a já s Davidem nasedla. Většinou jsme spolu seděli na sedadle spolujezdce. Na sedadle smrti. Jezdili jsme nehorázně rychle, po hlavních cestách, kolem policejní stanice, udělali jsme dvě nebo tři kolečka na kruhovém objezdu a zase jeli dál, kam se nám zachtělo. Zdá se vám to dětinské? Nedokážete si představit ten pocit absolutní svobody.

Zajímavé bylo, že Dokie vždy zastavil na světelné křižovatce. Jezdit rychle je jedna věc, ale nechtěl, aby nás smetl nějaký kamion. Jezdili jsme dokud nedošel benzin nebo dokud nás to nějak nepřestalo bavit. Auto jsme nechali tam, kde zrovna zastavilo.

Pamatuju si, myslím, že to bylo kolem března, jak Dokie vyhlídl auto se střešním okýnkem. Patřilo učiteli, který je učil na střední. David to okýnko otevřel, oba jsme s  nějakým zázrakem od pasu nahoru trčeli do prostoru. Dokie chtěl pustit radio, ale hráli příšerně, tak začal s Davidem zpívat Smells like teen spirit. Asi nic se v ten moment nehodilo víc. David mě chytl kolem pasu, opřel si hlavu o mou a jen tak se nechal osekávat větrem a pocitem blaženosti. Tenkrát jsme tu káru zakotvili na největším kruhovém objezdu ve městě, tam, kde se odbočuje k supermarketu, nebo se pokračuje na dálnici. Dokie odešel, měl ráno praxi a chtěl si hodit sprchu. David nahodil něco o tom, že je to správný rebel. Čistota a práce, znak rebelie. Dokie ho samozřejmě poslal do prdele. Ano, měla jsem skvělého učitele na předmět Ironie a sarkasmus pro každý den.

Ještě dlouho jsme leželi na kapotě, dívali se na tmavé nebe. David kouřil, já měla hlavu na jeho rameni. Byl to ten pocit, jaký se těžko popisuje. Spokojenost. Ten moment, kdy si říkáte, že kdy jste teď a tady zemřeli, byl by to vlastně happy end. Ne ten nechutně přeslazený, který si představí většina holek v deváté třídě. Opravdový happy end. Jen jsme leželi. Ani jsme moc nemluvili. Nebylo to potřeba. Pak začala obloha ztrácet na temnotě a byl čas jím. Nechtělo se mi. A komu by se chtělo.

Od toho večeru jsem to cítila už jen párkrát. Tu svobodu v opojení cigaretového kouře, výfukových plynů a spícího města. Jaký má vůbec život smysl, když nemůžete žít. Když vás neviditelný korzet s každým výdechem stahuje víc a víc. Co je to za život, pokud si ani na jedinou chvíli nemůžete připadat jako střed vesmíru ležícího na kapotě tajně půjčeného vozu učitele matematiky.