Podzim, on jediný

Člověk by neřekl. Vlak přijíždí a mě napadají zase ty stejné věci, je to úsměvné. Na koleje. Teď nebo jindy.Takže jindy. Zase další cesta (nestěžuju si, na jízdě ve vlaku je něco geniálně intimního - pohyb, surový zvuk, brzdy, film za oknem, který se každým dnem nenápadně pozmění). 

Přednáška Ano, stejně nezáživné jako posledně. Bude úžasné se to učit. a večer zase domů.

Pohled z první osoby - široký odhalený obzor, bílá pára od úst, sledování pavouků na osvětleném mostě - krčí se a snaží se nezmrznout. Snaží se přežít, stejně jako všechno ostatní. Některé ty potvory jsou velké jako desetikoruna. Tělíčko a nožičky a všechno fuj. Jednou některého vezmu do ruky. Kapitola života s názvem Zánik arachnofobie. Teď nebo jindy. Takže jindy. Promiň, drahoušku osminohý, jsi mi odporný. Člověk ten most přejde za půl minuty a přitom dokáže urazit a zarmoutit celou řadu nebohých pavoučků. Ztracené iluze osmi noh.

A pak je to najednou pryč. Spálený (metaforicky) most.

Cesta parkem - to mi vždy přijde nádherné. Venku tma, ve mně tma (vivat Krchovský). Tři metry široký chodník, z jedné strany křoví, z druhé pár stromů a tři pouliční lampy. Listí ve větru, mokré listí na zemi - není to ten neodolatelný podzim jako včera. Kroky. Stíny větví. Rozmanitost. Tohle by mohla být kulisa hororu stejně jako milostné básně (osobně v tom až takový rozdíl nevidím).

Je to jako paralelní svět vůči tomu, co tady bylo ráno - poezie listí nezměněná, strany stromů a keřů se prohodily. Místo lamp, které v noci pohlcují temnotu, sluneční svit...

- když jsem tady šla posledně (včera nebo předevčírem?) mě napadlo, že tenhle kousek přírody je úžasný. Barevné listí, svěží vánek (slyšíte v mém hlasu pozitivismus?), stuha řeky, tráva zelenající se v protestu proti nadcházejícímu podzimu, vůně mokrého listí a v pozadí Beskydy. Vybavilo se mi národní obrození (postihnutá nedostudovaným) a všechna ta přírodní lyrika a Fantasmagorie jeseně (Vrchlický na vrcholu) - následovalo cynické pousmání se nad větou Klostermann by se ti vysmál."Svět, ve kterém příroda znamená pár stromů versus jeho popis šumavských lesů. Nedůležití lidé v rámci majoritní zeleně. Tomuhle říkáš příroda? Jsi hloupá, ty hloupá. Kdybys jen věděla! a to, co se mi snaží říct dále už neposlouchám - pane Klostermann, nezlobte se. Jděte si raději pokecat se Šlejharem a Raisem. 

A stejně je úžasné být takhle venku. Sama v setmělém městě.Smát se svým vlastním blbostem. Mít své jisté. Svou postel, něco k jídlu a ručně psanou věnovanou báseň pod polštářem (neodvažuji se citovat - příliš cenné, příliš intimní - svět bude ochuzen)... a já vím, že Ty víš. Klišé romantiky, které je nádherné, protože si to uvědomujeme. Vzpomínka na hlavu na hrudníku, rozespalá slova, Klid a žádné drama (snad krom nenasytných komárů). Jediné, co člověka zamrazí je fakt, že potkal Hitlera (vážně - pán, knírek na tři prsty a ulízaná patka očividně nabarvená na černo, na krku řetízek s křížem,  jaký měli SS - myslím, že se tomu jinak říká rytířský kříž, ale ruku do okně za to nedám). 

Pak vše pustit z hlavy, jít parkem, sledovat z dálky feťáka sedícího na trávě a preventivně sevřít ruce v pěsti - v pátek mě čeká postel a odpočinek a události, během kterých stydne čaj - to si nenechám ujít.

Jak já miluju tuhle roční dobu.