Zeptala jsem se ho, jestli je mým imaginárním přítelem, nebo jestli mám to neskonalé štěstí a našla jsem někoho skám je mi lépe, než když jsem sama. Možnost, že on je tady ten reálný a že já jsem tady jen fantazie, jsem zavrhla. On se na mě neurčitě usmál, pozvedl pravé obočí a pokrčil rameny. Co myslíš? povídá.
Chtěla jsem ho vzít kolem ramen a přiznat, že jsem se zbláznila. Chtěla jsem to v té chvíli vyřvat do světa, ale moje opatrné já se rozhlédlo po okolí, jestli tam náhodou není moc lidí, proto vážně nemám tyhle přehnaně hlasité projevy ráda. Kolem mě bylo asi pět lidí. Jedna dvojice a další tři šli o samotě. Jeden mě zrovna míjel, díval se na mě vyděšeně. Šel hodně rychle a já se nemohla rozhodnout, jestli je to jeho přirozenost (stejně jako ten vyděšený pohled) nebo jestli je to reakce na mou osobu. Ostatní v dáli jako by zpomalovali. Došlo mi to.
Stále jsem ho viděla po své levici. Oči mi těkaly z něho na cizince přede mnou. On se mi začal smát. Hlasitě. Smál se a smál a mi to rvalo uši, připadala jsem si ponížená, zmatená. Necelých šest metrů přede mnou byla fontánka, tři, nebo možná pět trysek vyhánělo vodu, každou zároveň zespoda ozařovala barevná dioda. Chtěla jsem mu strčit hlavu pod vodu a držet tak dlouho, dokud by se nepřestal cukat. Jsem slabá žena, ale když mám dost síly, abych si vytvořila tak živě kamaráda, dokážu ho se stejnou důmyslností a silou utopit v té ledové vodě.
Začala jsem křičet, aby sklapnul. Aby držel hubu! Že se mi z toho točí hlava, bolí mě žaludek a začínám mít pocit, jako bych se uvnitř vařila. On se dá smál. Já mám jeho škodolibost ráda (jak pak by ne, když jsem mu ji sama dala), ale musí přece vědět, že to má hranice. To je na mě moc. Přetékám!
Bylo mi jedno, že ti tři, kteří stojí opodál mě budou mít za blázna. Jedna slečna kolem mě rychle prošla, když jsem na něho hystericky řvala. Chytla jsem ho za ruku a popoběhla k fontánce. Sklapni nebo to nedopadne dobře! Já ti něco udělám! křičela jsem, marně se rozmachovala rukama s napnutými ukazováčky. Já ti nechci ublížit, ale nedáváš mi jinou možnost! brečela jsem, protože jsem věděla, co udělám. Věděla jsem, že to udělat nechci, že je to můj jediný a nejlepší přítel, že bez něho mi bylo tisíckrát hůř, ale nemohla jsem se udržet.
Chytla jsem ho za krk a stáhla ho k zemi. Hlavu jsem mu ponořila pod vodu a držela. Škubal sebou. Kopal. Snažil se mě udeřit, ale jako by měl najednou kratší ruce. Já na něho ještě pořád křičela Bolí mě to! Nech mě, prosím! Neubližuj mi! Miluju tě! Nesměj se mi! Neubližuj mi, prosím! Jsi ediný člověk, kterému věřím, tak proč mi tohle děláš! a lidi se zastavili a dívali se na mě, jak oběma rukama topím svůj ztělesněný žal. Voda byla ledová. Pálily mě z ní ruce, ale ještě nebyl konec. Přestaň se už cukat! Už mi neubližuj! brečela jsem a slzy kapaly do fontány, jako by tam už takhle nebylo vody dost.
Cukání ustalo. Všechno ztichlo. Žaludek mě přestal bolet, uklidnila jsem se, přešla mě zimnice. Sedla jsem si vedle fontány, hlavu složila na kolena a potichu jsem vypouštěla z očí další a další vodu.
Ze tmy a ticha se ozvalo tleskání. Jeden pár rukou tleskal a přidal se další. Už to znělo jako hudba. Zvedla jsem hlavu a uviděla těch pět cizích lidí. Stáli kousek ode mě, usmívali se a nadšeně tleskali. Byla jsem vyděšená. Ty ku*vy! Jedna - nula pro ně!
Hlava mi znovu klesla na kolena. Byl to jediný opravdový přítel, kterého jsem kdy na světě měla. Zdrcena vlastní představivostí jsem se zády opírala o tělo, jehož hlava se vesele pohupovala na hladině.
Žádné komentáře:
Okomentovat