Pátý zpěv

Seděl ve své posteli, stejně jako večer předtím a večer předtím.

V celém bytě svítila jen jediná lampička. Stála na pracovním stole a smutně vysílala úzký kužel světla vstříc stropu. Jediným jejím účelem bylo vydat minimální množství světla, které je potřebné k rozluštění písmenek na aktuální straně knihy.

Písmena se chvíli poddávala jeho očím a nechávala ho nahlédnout do své černé podstaty, pak se ale začala zelenat a pomalu se ztrácet v barevných pigmentech všude okolo. Elegantní písmena vytasily drápky a zaryly mu je do sítnice.

Pevně sevřel víčka a silně je promnul prsty. Jako by viděl celou paletu barev, avšak podivně potemnělou. Složil hlavu do dlaní. Oči stále zavřené, čelo a obočí svraštělé z pocitu nekonečné bolesti.

Opět otevřel oči.

V klíně mu ležela kniha otevřená na straně 40. Písmena byla opět navlečena do černých stejnokrojů. Vypadaly nevinně. Připraveny vyjevit svědectví o myšlenkách svého autora. Autora, který pro ně zemřel ihned poté, co je dopsal. Stejně jak umřela představa Boha v lidech poté, co dostali život. Teď mají svůj vlastní, nezávislý život. Nikomu do nich nic není. Mohou měnit barvu, kdykoli si zamanou.

Napil se z hrnku s čajem po své levici. Ke svému překvapení zjistil, že je studený. Ne jen studený, přímo jako led. Zarazil se a snažil se poznat, zda je v pokoji opravdu taková zima, aby mu čaj mohl tak rychle vychladnout. Vychladnout do takové míry. Ne, podle něj bylo v pokoji docela příjemně.

Zamžoural do tmy.

Začal rozeznávat obrysy věcí v pokoji. Topení. Okna, přes žaluzie prosvítalo malé množství světla pouliční lampy. Polička na protější zdi. Pár obrazů, po setmění ale vypadaly všechny stejně. Černé čtverce. Věděl, že na prostředním – největším – obraze byla namalována žena ležící v trávě. Vždy si představoval, jak se malíř s plátnem a paletou jako šelma plížil vysokou trávou, zaujal pozici a začal kreslit. Opatrně, neslyšně. Chtěl ji zachytit přirozenou, nestrojenou, zachytit ji v její podstatě. Jinak by si určitě upravila vlasy, takže by chyběl detail pramenu vlasů, který se líně opíral o květ pampelišky. Stáhla by si sukni blíže ke kolenům, aby ji nešla vidět malá jizva na pravé noze. Jestli to tedy měla být jizva a ne jen hra stínů. Na jednou se zarazil. Nemohl si vzpomenout na barvu vlasů oné ženy. Prostě nemohl. Už si nebyl jist, zda její sukně byla vážně modrá. Jestli měla v rukou kvítek nebo sklenici vína. Zděsil se. Nebyl si jist, zda na obraze byla vážně jen žena v trávě.

Rychle přesunul zrak k obrazu vlevo. Upínal oči, Snažil se zaostřit, až mu zorné pole začaly rámovat jeho světlem ozářené řasy. Staly se jakýmsi bílým rámem černě rámovaného obrazu. Byla na něm polní cesta, to věděl jistě. Starý obraz. Otec si ho nechal jako památku na svého dědečka. Nebo pradědečka. Ponuré barvy. Stromy v pozadí malovány impresionistickou metodou. Vyrovnanost. Deprese. Malá budova s tmavou střechou na... pravé straně cesty? Nebo to byl potok? Určitě to byla cesta. V levém horním rohu obrazu byl velký topol. Ale kde byl ten dům. Kde je dům. Dům.

Podíval se na třetí obraz, ale zarazil se. Nechtěl přemítat nad tím, co na něm je, v jakém je rámu, nebo odkud ho má. Nesnesl by další pochybnosti.

Klesl na stránku knihy. Pořád strana čtyřicet. Písmena byla černá, vzorně seřazená, patkové písmo jako by se chystalo smeknout na pozdrav. Strana čtyři – nula.

Podíval se před sebe.

Cuknul.

Jako by naproti němu někdo stál.

Mrknul a bylo to pryč.

Chvíli civěl do tmy, ale nic a nikoho neviděl. Neměl by, byl doma sám.

Byla tam osoba. Nejspíš muž. Ne moc vysoký. Splýval s okolím. Pravděpodobně oblečen v černém nebo šedém kabátě. Klobouk? Nejspíš. Zvednutý límec jako postava z mafiánského filmu. Začal se otáčet. Pak mžik řas a prostor byl prázdný. Přísahal by, že předtím viděl, jak se tomu muži na levé ruce zaleskly hodinky. Takže to byl pravák. Mafián. Dealer. Detektiv. Mlékař.

Opět klesl na stránku knihy, přesvědčen, že vše, co si myslí, že vidí, je výplod jeho fantazie. Je unavený. Nebo to vážně viděl?

Něco se mihlo na chodbě. Viděl to periferním viděním.

Snažil se zaostřit.

Viděl pruh světla vycházející z pootevřených dveří druhé ložnice.

Pozoruhodné, jak světlo z pouliční lampy před domem projde oknem a vytvoří pruh světla na místě, kde by je člověk nečekal. Je to jen světlo. Je to jen prostor. Je to jen fyzika.

Chodba se zdála jako to nejtemnější místo na světě. Nic víc, než tma. Hluboká, tekutá, přitažlivá. Dech beroucí.

Namířil lampičku tak, aby kužel světla dopadal někam do prostoru chodby. Najednou dokázal – ne podle paměti, ale podle zraku – určit pozici stěn, komody, věšáku, pána v kabátě.

A najednou byl zase pryč.

Teď už vážně nevěděl, co si má myslet.

Chtěl vyslovit otázku, zeptat se, kdo ten muž je a jak se dostal do jeho bytu, ale nemohl. Vyřknout ji by znamenalo přiznat, že skutečně někoho vidí. Nemohl to říct. Netušil, co by dělal, kdyby se mu dostalo odpovědi.

Rozhodl se, že si zachová zbytky racionálního myšlení.

Je unavený. Byl to dlouhý den typický pro univerzitní profesory. Hodně tváří, hlasů, bezvýznamných pozdravů. A jedna zbytnělá postava z nějaké knihy nebo filmu nebo povídání. Svět plný falše. Faleš v kabátě a klobouku. Klam, kam se podíváš. Klam přímo před ním.

Šedý kabát, délka splývající do tmy. Starý klobouk. Ramena, záda a záblesk stříbrných hodinek na levé ruce, když se k němu začal otáčet čelem.

Mrknul a podíval se na stránku knihy.

Už půjde spát.

Pohled před sebe.

Stále ten muž. Nyní zepředu. Šedý kabát, ruce v kapsách, na levé ruce drahé hodinky. Klobouk, zpod něj světlé oči, tvář plná vrásek. Usmívá se. Očí plné milosti.

Zavřel oči a znova je otevřel.

Muž v šedém kabátě se mu dívá do tváře. „Baf,“ říká klidně.

Učitel netuší...

I padl, jak mrtvé padá tělo.