Joe Tucker?

Alternativní konec k povídce Joe Tucker Petra Matějčeka. Jeho povídka vyšla v souboru Povídky z jiné dimenze a já po přečtení čelila několika nutkáním... tohle je to jediné nutkání, kterému podléhám. Abych to nastínila... povídka je o bachaři a jednom jeho vězni. Vězeň – Joe Tucker – je odsouzen za vraždu manželky a dcer, sice se nenašly těla, ale známky násilí v domě a podivnost podezřelého na usvědčení stačily. On ale tvrdí, že nic neudělal. Tvrdí, že je odvedl indiánský kmen, aby zaručil pokračování rodu, a že mu slíbili, že mu je za tři roky vrátí. Přemluví tedy bachaře, aby mu dal šanci prokázat nevinnu a shledal se znovu s rodinou. Bachař s ním tedy odjel na venkov, do jeho starou farmu... začínám tam, kde si myslím, že to Matějček podělal (omlouvám se za ten výraz, pokud tohle bude někdy číst).

Nemohl jsem uvěřit, že se to vážně děje. Ležím v posteli vedle trestance. Vedle chlapa, co zabil svou ženu a dvě dcery. A proč? Protože mi řekl, že to neudělal.  Že je unesl starý kmen indiánů, který pravidelně unáší ženy, aby obohatili svůj genetický fond. Protože je mezi nimi úplné minimum žen. A po třech letech unesené vrátí. „Slíbili mi to,“ řekl John. Říkám mu John, protože mi šíleně připomíná Johna Coffeyho z Kingovy Zelené míle.Ten můj sice není černý, ale je to hromotluk, takový jednoduchý dobrák, co byl jen ve špatnou dobu na špatném místě. Ale můj Coffey nemá dar. Možná jsem se zbláznil. Možná jen chci věřit, že by nebyl schopen zabít ženu a dcery a jejich těla rozpustit, nebo je někde schovat tak, aby je policie nenašla. Ani kapičku krve.

Celou noc jsem spal na půl oka. S každou další vteřinou jsem víc a víc věřil tomu, že mě tu John vylákal, aby utekl. Což, samozřejmě, zahrnuje mou smrt. Už jsem ho málem zastřelil, když šel v noci na záchod. Navíc rozhodnutí, že si dám pod polštář služební zbraň sice zní logicky, ale z praktického hlediska je to na dvě věci. Spát na ní není moc pohodlné.

Nějakým zázrakem jsem usnul.

Probudilo mě skřípání podlahy, za které se mi po našem příjezdu John třikrát omlouval (Pane, já to z basy nemohl nalakovat, nemějte mi to za zlý.). Když jsem otevřel oči, stále nade mnou postava – nebyl to Coffey, na to byla tahle silueta moc hubená. Než jsem stačil zareagovat, sehlo se to a dlaň mi zacpala pusu. Když si moje oči přivykly tmě, viděl jsem obličej toho, co stál nade mnou. Byl to vysoký, hubený indián, obličej osmahlý sluncem plný hlubokých vrásek s ukazováčkem přiraženým na zavřená ústa. Kdybych mohl, zasmál bych se, jaké to je klišé.

Zíral jsem na něj neschopen slova.

Sundal mi ruku z úst a usmál se. Musel jsem vypadat jako vyděšené děcko. John Coffey... teda vlastně Joe Tucker... nelhal. Tři roky po údajné vraždě se indiáni vrátili na místo činu.

„Mlčet. Přišli vrátit,“ poučil mě indián, kývnul hlavou a postavil se.

Rychle jsem se zvedal z postele, chtěl jsem být u toho, až starý Joe uvidí znovu svoji rodinu. Jako zadostiučinění, že věřit dnes v nevinnu lidí ještě není tak naivní.

Ozvala se rána.

Indián mě zády odhodil na stěnu a sám se jako hadrová panenka sesunul k zemi. V hrudi měl zaseklou sekeru. Zvedl jsem oči a viděl jsem, jak Joe spomaluje pád indiánova těla na zem tím, že pomalu spouští topůrko sekery. Ani se na mě nepodíval. Jednou nohou se zapřel o indiánův hrudník a sekeru z něj vytáhl. Pak si ji přehodil přes rameno a odešel z ložnice.

Sehnul jsem se k nebožákovi, chtěl jsem mu nějak pomoct, ale místo hrudníku teď měl jen mísu plnou krvavé kaše. Chroptil, jak mu krev tekla do plic. Měl vytřeštěné oči, jako by mi vyčítal, že jsem ho nevaroval.

Rozběhl jsem se ven.

Před domem ležel druhý indián, tentokrát s dvěma ranami na břiše a rozbitou hlavou (Joe ho nejspíš vzal něčím po hlavě). Třetí indián ještě žil, ale ne na dlouho. Sekera ležena na zemi. Joe ho škrtil. Držel ho ve vzduchu, indián se ho snažil kopnout, snažil se mu vyškrábat oči, ale Joe se jen smál a držel ho pod krkem těma svýma obrovskýma prackama. Něco na něj křičel. Až po chvíli mi došlo co.

„Vy zasraní zmrdi, moje krásné děti jste sebrali jako nějaký dobytek! Čekali jste, že si to nechám líbit? Že vás nechám, abyste je znásilňovali a pak vás nechám odejít? V zájmu vyššího zkurvenýho dobra? Protože velký orel řekl, že to tak bude? Ale velký Joe nesouhlasí!“ A řval dál, ale to už se nohy toho nebožáka nehýbaly. Až tehdy jsem si všiml, že opodál stojí tři koně a u nich jsou schoulené nějaké tři osoby.

„Už ho polož, Joe,“ zařval jsem.

Joe indiána pustil a otočil se na mě. „Zastřelíte mě, šéfe?“ zeptal se.

Až teď mi došlo, že mám v ruce zbraň.

„Nezastřelím, leda…“ vyschlo mi v ústech.

„Klid, šéfe, vás zabít nechci. To by byl federální zločin,“ zasmál se. „Zato tyhle jsem musel…“ nedořekl. Pomalu se k němu blížila vysoká hubená žena. Natahovala k němu ruce a brečela. Objali se. Byla to jeho žena.

Po chvíli za nima přišly i dcery. Starší nemohlo být více než osmnáct, mladší možná šestnáct. Držely se za ruce. Joe je všechny naráz objal a líbal je na vlasy. Brečel, smál se, něco šeptal.

Pak se ti všichni podívali na mě.

„Co bude teď?“ zeptal jsem se, „zažádáš o obnovení procesu?“

„K čemu,“ usmál se Joe, „odsedím si, co mám. Opravdu jsem zabil tři lidi. A teď jsem na to pyšný.“

„A co bude s náma,“ zeptala se ho žena.

„Neboj, vymyslel jsem to, měl jsem na to dost času,“ mrkl na mě, až jsem se zastyděl, že tady oficiálně představuju spravedlnost.

Za svítání jsme těla odvezli v kufru mého auta do lesa. Stal se ze mě komplic. Vykopali jsme díru, Tuckerova žena a dcery se na nás dívaly, poslouchaly rádio a jedly vafle. Ještě než jsme je hodili do vykopané díry, usekal Joe sekyrou tělům hlavy. Ty pak napíchl na kůl. Udělal tak zvláštní totem a zamířil s ním k řece. Po chvíli se vrátil se slovy „To ty rudé kurvy naučí.“ Zapíchl je k místu, kde jeho dcery chodily v létě prát prádlo, protože tam si je podle Joea vyhlídli.

Pak jsme všichni jeli pryč. V rádiu hrála Sweet home Alabama. Cestou jsme Tuckerovy holky vysadili ve městě. Joe mi vysvětlil, že jim dal instrukce. Zdědil nějaké peníze, docela dost. Do začátku to holkám bude stačit. Můžou teď jít kamkoli. Být kýmkoli. Jen když mu budou psát. A až ho pustí (snad už za patnáct let za dobré chování, řekl jakoby mimoděk), pojede za nimi.

Tak přeci jen spravedlnost existuje.

A jestli chcete vědět, jak to dopadlo původně, najděte si to v knihovně.