Obrazy padlistu

je to tady zase. Něco z toho, co se mi za poslední týden prohnalo hlavou. Chtěla jsem to vyvážit – škola, volný čas, práce – ale to bych se nevešla do třech odstavečků a musela bych napsat čtyři. A to by taky nebylo vyvážené.

Čtu jistou nejmenovanou knihu – teda čtu ji tři dny v poslední třetině měsíce – nadávám na styl, miluju obrazy, pomalu přijímám styl  a jen hltám. Protože já teď nemůžu vybírat květiny a pořádat večírky. Ale možná si brzo květiny jen tak koupím. Mrtvé zbytečnosti. Do toho nenávidím hlavní postavu a zároveň ji chápu… je mi podobná. Nebo já jsem podobná ji. Dokonalá manželka a hostitelka, fascinována momenty a zbytečnostmi, neustále se upíná(m) na vzpomínky. Podobný vztah začínám mít k autorce (čtu ženskou, šokující, já vím). Je tu jistá sounáležitost. Citlivost a bezcitnost. Radost a ničivá deprese. Jen způsob, jak by nás svět popsal by se trochu lišil… i když: “Ne že by byla nějak nápadně krásná; vůbec nebyla krásná; nebylo na ní nic malebného; nikdy neřekla nic obzvlášť chytrého; avšak  byla tam, byla tam.“

Ten moment, když vás někdo odpuzuje do takové míry, až vás vlastně začne přitahovat. Když nejste schopni vybavit si barvu očí, zato se musíte usmívat při vzpomínce na to široké čelo (ne vysoké, vážně široké). To vede k obočí (miluju, když někdo umí zvedat obočí) a vlasy (což byla původně část té odpudivosti). Stačí jeden malý nedokončený sen a dotyčný přestoupí z kategorie "eh" do "ah". Fascinující. Jak mě to nutí zase psát hromadu závorek. A jak málo k tomu stačí. Ten potutelný, jakoby stydlivý, úsměv. Ten záblesk hnědých očí (tak přece jen to v té paměti někde bylo) – jo, už je to tady zase. Možná, že právě tyhle pocitové protiklady jsou v životě důležité. Ale to se člověk nedoví, dokud to nezkusí. A v tom to asi bude. Je na čase zase zkoušet. Ostatně, co jiného mi zbývá.

Celou noc bych vydržela pít a kouřit a bavit se s úplně neznámými lidmi. Jen proto, že přišli na soukromou akci (pořádně nikdo nikoho nezná, tak to má být), že si přisedli ke stolu, že si šli do galerijní místnosti zakouřit. Jen aby se pak bavili o tom, že se musí típat do jiného popelníku, protože ten jeden je umělecké dílo. V zájmu postmoderny všichni típáme do uměleckého díla. Sedíme tam na zemi, sedíme potmě, protože nikdo nemohl najít vypínač (vážně, kdo ho dal tak daleko od dveří?). Jsou tam lidi z umělecké, z přírodovědy, z fildy a hromada úžasně pochybných existencí, kteří pomalu mizí, aby si ustlali ve svém šuplíčku. A tak se bavíme o městech, kde jsme byli, co jsme pili, o tom, jaké by to bylo mít nebo nemít penis. Vše končí čtyřmi políbeními na tvář. Ani nevím, jak se ten bar jmenoval