Osudová

tohle nemá nic společného s Beethovenem.

Miloval listopad. Většina lidí milovala jen podzim, ty barvy a babí léto, on měl nejraději listopad. Když je listí na chodnících navlhlé neustálým deštěm, když ledový vítr neustále víří jeho tlející vůni.

Ten den bylo úterý 31. října, tedy den, kdy si celý svět připomíná svou smrtelnost a svůj strach ze smrti (nebo spíše z toho, co bude po ní). S prvním listopadem to bylo podobné, ale ten nebyl tak vlezlý, ten vždy jen nenápadně nakukoval zpoza rohu kalendáře. Kdyby bylo po jeho, seděl by celý večer doma, pil víno a  díval se na televizi, ale jeho přítelkyně řekla, že to bude dělat celý život, a na večer vymyslela plán, kterému z taktických důvodů říkala kompromis. Večerním plánem bylo čtení hororových povídek v místní pobočce městské knihovny.

Jel rovnou z práce, takže byl na autobusové zastávce o dobrou půlhodinu dřív než Dana. U stánku si k večeři koupil díl pizzy a zbytek času jen seděl na lavičce a hrál si s malou krabičkou, kterou neustále vytahoval na světlo a zase ji schovával do kapsy kabátu. Občas ji otevřel, podíval se na prstýnek a zase ho zavřel. Tu krabičku u sebe nosil už dva týdny, ale nemohl najít vhodnou chvíli. Doufal, že až přijde ten správný moment, dá mu krabička znamení (třeba ho začne pálit kapsa nebo svědit ruce), ale krabička mlčela.

Stále se snažil vymyslet nějaké romantické gesto.

Snažil se hledat ve vzpomínkách nějaké speciální místo, chvíli, detail.

Neustále si procházel společnou historii.

Byli spolubydlící. Po roku spolubydlení (s dalšími dvěma lidmi) se opili a strávili spolu noc, ze které si sice moc nepamatoval, ale  ráno si podle přítomnosti jejího nahého těla v jeho posteli všechno domyslel. Pak se v jeho posteli začala objevovat stále častěji, postupně se tam přesouvaly i její věci a ubývali spolubydlící. Plynule to přešlo do tohoto body, kdy spolu tři roky sdíleli život a on před dvěma týdny koupil snubní prstýnek. Napadlo ho to úplně najednou.

Uvažoval, jestli doma dochází mléko, vajíčka, jestli je čerstvé pečivo, jestli je ještě toaletní papír, a že musí koupit pomerančový džus a napadlo ho, že musí koupit taky prstýnek.

Z úvah ho vytrhla známá tvář v davu.

Kráčela přímo k němu, malá hubená blondýnka s širokým úsměvem. Vlasy měla svázané do dvou pletených copů, oči výrazně namalované, aby korespondovaly s tématem večera.

„Sluší ti to,“ poznamenal automaticky.

„Dík, jdem?“ Roztáhla ústa do ještě širšího úsměvu (i když se zdálo, že víc už to nejde).

„Jasně.“

Cestou ke knihovně mu vyprávěla o tom, jak se měla v práci, jak ji nešly zapnout šaty, protože on nebyl doma, tak musela použít ramínko a málem si vykloubila zápěstí. Ale on neposlouchal, uvažoval, jestli by bylo vhodné, požádat ji o ruku na Silvestra.

„Ještě přijde  Lucka,“ oznámila mu stroze, když se po příchodu do knihovny rozhlížela po volném místě. V místnosti bylo pět stolů, u každého seděl alespoň jeden člověk. „Sedneme si tady,“ oznámila a ukázala na stůl, kde seděla jen jedna tmavovlasá žena.

„Dobrý večer, můžem si přisednout?“ zeptala se Dana neznámé. Neznámá jen kývla hlavou.

Usadili se.

V místnosti byly vydlabané dýně a papírové ozdoby ve tvaru netopýrů a pavouků, krom elektrických světel už svítily i svíčky, na každém stole byly čerstvé květiny (asi měly všem znovu připomenout vlastní smrtelnost) a talířek s perníčky.

„Vypadá to tu dobře, nemyslíte,“ zeptala se Dana.

„Ano, každý rok to tady mají vyzdobené,“ řekla neznámá, „kdybyste chtěli, tam vzadu na stole je občerstvení. Čaj, kafe a víno. “ Její hlas ho vrátil zpátky do reality. Byl mu podivně povědomý, stejně jako ta vůně tlejícího listí každý rok.

„Zajdu nám pro víno,“ zvedla se Dana od stolu.

„Kateřino?“

„Ahoj, Jene,“ smála se neznámá Kateřina.

„Tebe jsem neviděl… ani si nepamatuju kdy,“ chtěl to nějak upřesnit, ale vyschlo mu v ústech.

„Je to už pár let,“ usmála se shovívavě jako by mu viděla do hlavy.

„Jak ses měla?“

„Vede se mi docela dobře, a co,“ zvedla oči k přicházející Daně, „ty?“

„Fajn. Mám se fajn.“

„Vzala jsem vám taky víno,“ podávala Kateřině Dana sklenici s rudou tekutinou.

„Děkuju.“

„To je Kateřina,“ vyhrkl Jan, „chodili jsme spolu do školy. To je náhoda, že. A tohle je Dana, přítelkyně.“

„Opravdu? To je super, vidíš, ještě že jsme šli. Aspoň potkáš starou známou.“

„Jo, mělas pravdu ještě že jsme šli,“ kývl hlavou. Díval se do plamínku svíčky a usmál se. Nevěděl kam se dívat. Dana se dívala do mobilu a něco mrmlala, Kateřina se taky dívala do svíčky a mimoděk se usmívala. Vsadil by se o cokoli, že ví, na co myslí. Na slova staří známí, kteří v sobě skrývají hodinové noční rozhovory, kávu z automatu (střídali se v placení, kdo byl naposledy na řadě?), hořkost zbabělosti a sladkost nevědomosti.

„Jdu Lucce naproti, ona je úplně pitomá,“ prohodila Dana a odešla.

Jan s Kateřinou se na sebe chvíli dívali a mluvili jen pomocí pohledů. Při tomhle způsobu komunikaci se ale člověk jednoduše prořekne, tak přešla Kateřina raději na hlasitý mód. „A co teď vůbec děláš?“

„Servisního technika. Není to nic moc zajímavého, ale platí to účty a docela mě to i baví. Co děláš ty? Vůbec nevím, co se s tebou potom dělo.“

„Šla jsem na vysokou. Pak jsem začala dělat v muzeu a tam jsem dodnes.  Je to v podstatě nudná, papírová práce, ale aspoň mám pocit, že dělám něco pro budoucí generace.“

„Vědění musí pokračovat.“

Rozesmáli se. Přesně to říkal, když mluvili o zbytečnosti světa.

„Ty vlasy se mi líbí,“ ukázal rychle na její tvář.

„Jo tohle. Máme teď větší akci a budu na očích, tak jsem si říkala, že jako bruneta nebudu tak výrazná jako v červené.“

„To budeš i tak, jen co,“ nedopověděl, do místnosti se vrátila Dana s Lucií.

Místnost se plnila, Dana s Lucií se bavili o nějaké společné známé, Kateřina se jen usmívala na nově příchozí (s většinou z nich se pozdravila a prohodila pár zdvořilostních frází) a Jan všechno jen sledoval a vysílal očima dotazy na totožnost neznámých lidí, ale Kateřina mu neodpovídala.

Konečně světla zhasla.

Samotné čtení nebylo nějak překvapivé. První knihovnice četla Zráné srdce od Poa, druhá povídku od Kinga a třetí Lovecraffta. Jan jen zavřel oči a nechal se unášet slovy. Knihovnice četly pomalu, aby daly důraz na každou větu, což mu dávalo možnost nad nimi přemýšlet, představovat si, jak by to přečetl on, nebo jak by to na něj zapůsobil, kdyby jen seděl v posteli a četl by si je jen pro sebe. To bylo to, co mu tady chybělo. Intimita vlastní hlavy.

Asi za hodinku bylo po všem.

Jedna z knihovnic vstala a upozornila přítomné, že je přítomna i kartářka, která si půjde sednout do zadní místnosti a ten, kdo má zájem, za ní může zajít, aby mu něco vyčetla z karet a osvětlila mu třeba něco, co ho trápí.

Lucie se nadšeně roztleskala.

U jednoho stolu se zvedla paní oblečená v dlouhých barevných šatech (které si člověk dokáže představit jen na cikánech a pouťových kartářkách) a uklonila se přítomným. „Víte, čtení z karet není exaktní věda. Člověk musí mít dar vidět souvislosti vesmíru, takže pokud máte někdo nějakou otázku, tak za mnou přijďte dozadu. Vztahy, zdraví, kariéra, co budete chtít. Umím i horoskopy, ale to musíte znát svou hodinu a přesnou minutu narození. V tomhle to trochu exaktní věda je,“ zasmála se. „Zároveň chci upozornit, že pokud za mnou půjdete, musíte tomu věřit a třeba mi pomoct. Nemůžu vědět všechno. Navíc jste to vždy vy, kdo ovlivňujete svůj osud. Záleží, jakou šanci využijete a jakou ne. Protože to, co do vesmíru dáváte se vám i vrátí.

Tak co, půjde někdo?“

Lucie se nadšeně přihlásila.

Přítomní v hlavní místnosti se zatím bavili o četbě, o nadpřirozenu, o filmech a všech formách strachu. Dana mluvila o svých snech a vášnivě rozhazovala rukama, zatímco Jan chránil svou skleničku a bavil se s postarším pánem, jestli jsou lepší psi nebo kočky. Po Lucii šla ke kartářce Dana a Jan čelil Luciiným výlevům o tom, jak ji ta paní změnila život, že ji zrovna došlo tolik věcí. Od zítřka už to bude všechno jinak!

„To bylo super,“ vyhrkla s tím svým širokým úsměvem Dana, když se vrátila od kartářky. „Ptala jsem se na práci a ona hned věděla, v jakém oboru dělám! No super. Myslím, že mi dokonce řekla, co mám udělat, abych se zbavila té blbé šéfové. Teda,“ uchichtla se, „já vlastně nemusím dělat nic! Ale to je jedno, to vám povím, až to fakt stane!“

Následujících patnáct minut Ty dvě Jana přemlouvaly, aby to šel taky zkusit. „Nejlepší máš ptát se na zdraví,“ radila mu horlivě Lucie. „Vztahy máš jasné, o práci se nerad bavíš, říkala Dája, ale nemoci jsou takové pro všechno.“ Po dalších argumentech (krom toho, že je to úplně nejlepší super šance jak něco takového zkusit), rezignovaně svolil, že za kartářkou půjde.

„Dobrý večer,“  pozdravila ho kartářka.

„Dobrý večer, víte, já mám problém. Nevím, na co se mám ptát.“

Kartářka se na něco mateřsky usmála. „Tak mi na začátek povězte své jméno.“

„Jsem Jan.“

„Dobře Jane, podal byste mi levou ruku?“ vzala ji jemně do dlaní, div, že ji nepoškrábala svými dlouhými nehty. „Víte, většina věští z pravé ruky, ale levá bývá upřímnější. Tou neděláme tolik špatností. Vidím, že nejste hlupák, ale hodně se bojíte,“ viděla jeho nechuť v obličeji, „to není nic zlého. Nebát se, to byste byl vážně idiot. Po tom všem s vaší matkou…“ spiklenecky na něho mrkla, „ale o minulosti se nebudeme bavit. To je zbytečné. Zato vidím jinou ženu. Ženu, která je pro vás moc důležitá. Milujete ji. Tu, se kterou jste tady. Ale máte pochybnosti. Ty si můžete odpustit. To, co chcete udělat, je správné. Nic lepšího než ona už vás nepotká. Teda možná ano, ale to stejně bude v souvislosti s ní.

Je mi jasné, že na tyhle věci nevěříte, ale snad ve vás vzbudím trochu pochybností nad vaší pochybovačností.

Té holky se držte.“ S těmito slovy pustila jeho ruku a jen se vševědoucně usmívala na jeho zmatenou tvář.

Když se vrátil ke stolu, Lucie a Kateřina už tam nebyly.

„Ta Karolína ti tu nechala vizitku. Že se bude pořádat nějaký třídní sraz či co…“ oznámila mu Dana a podávala mu malý pruh papíru.

„Kateřina.“

„Co?“

„Kateřina, ne Karolína,“ usmál se, věděl, že nemá ráda, když ji opravuje. Proto ji už neřekl, že spolu vůbec nechodili do stejného ročníku, takže určitě nešlo o třídní sraz.

Byla krásná jasná noc. Ve vzduchu byl cítit sníh, jak už tomu v listopadu bývá (i když do něj zbývalo ještě pár hodin). Listí tlelo a klouzalo pod nohama, tak se Dana Jana pořádně chytla, aby neupadla.

„Musím si zítra zajít do knihkupectví. Z toho dneška mám strašnou chuť na knihu. Ale ne horor, spíš nějakou romantiku,“ ohlédla se, protože se ji Jan zrovna vyvlíknul ze sevření.

Klečel na jednom koleni, cítil, jak se mu do kalhot na koleni vsakuje vlhkost. Ani nevěděl, jak se mu povedlo tak rychle vytáhnout krabičku s prstenem.

Dana zavřeštěla a políbila ho.

Na zastávce se celou dobu dívala na zlatý prstýnek na svém prsteníčku a na odlesky, které způsoboval. Když přijel autobus, rozpustile vběhla dovnitř, koupila si lístek a přitom zamávala prstýnkem řidiči před nosem. Řidič jen zabručel něco o štěstí, smrti a právnících.

Na poslední chvíli k autobusu doběhla ještě jedna tmavá postava, zastavila se u řidiče a vydala se směrem ke snoubencům.

Byla to kartářka. Když procházela kolem Jana, spiklenecky mrkla.

Pak ale udělala dva kroky zpátky, zadívala se na Danu a zmateně mezi nima máchla rukou: „Moment! Já myslela, že jste tam byl s tou brunetkou…“