První noc v novém bytě

Seděl jsem v kuchyni na barové židli a zíral jsem na tu malou chlupatou potvoru přede mnou.

Klára si vesele běhala po bytě,očichávala můj koš na prádlo, odpadkový koš, boty, záchodové dveře, pak se vrátila na chodbu, popadla mokasínu, přiťapkala si s ní do kuchyně, lehla si a začala ji labužnicky okousávat. Ani jsem neprotestoval. Přísahal bych, že se usmívala.

„Tak tady teď asi budeš bydlet se mnou, že?“

Klára spokojeně mlaskala. Asi to byl souhlas.

„Víš, já úplně nemám čas na psa... nebo na cokoliv, co se jako pes tváří. Žrádlo i seženu, ale úplně nevím, jak to uděláme s venčením. Víš, já jsem docela vytížený člověk,“ pokrčil jsem omluvně rameny.

Klára štěkla, chytla botu za tkaničku a začala zase otáčet hlavou, takže chvíli vypadala jako malá chlupatá helikoptéra.

„Ok, vemu si homeoffice.“ Resignoval jsem.

Pes se uklidnil. Dospěli jsme k tiché dohodě. Ona mě bude buzerovat a já se bez zbytečných průtahů přizpůsobím. Jak jsem tak sledoval, jak si ta potvora pomlaskává s mou botou, došlo mi, že jsem krom dvou cigaret, kafe a starého perníku, který mi donesl kamarád jako fór na Mikuláše, ještě nic nejedl. Výprava ven byla vlastně docela dobrý nápad. Stejně bych měl sehnat nějaké jídlo pro Kláru.

„Zůstaň tady,“ požádal jsem mi, načež se postavila a zavrtěla ocáskem. „Anebo pojď se mnou, jak chceš.“ Následovala mě do ložnice. Jestli chci jít ven, nemůžu ji nechat v bytě tu asi hodinu samotnou. Co všechno by pes jako ona mohla provést... sežvýkat další botu? označkovat si co se dá? podpálit to tu? zabrat gauč? Mistr hasič mi ale nedal k ní žádné příslušenství. Po chvíli jsem ve skříni našel starý kožený pásek, zkombinoval ho s karabinou z přívěšku na klíče a vytvořil jsem tak z něco improvizované vodítko. Bude to muset stačit, než se pan majitel vrátí z nemocnice.

Klára vypadala, že je mým improvizovaným vodítkem nadšená.

Venku se chovala lépe, než bych očekával. Kráčela po mé pravici jako kdyby byla moje žena, nezajímaly ji žádné výlohy, rohy, ani ostatní psi. Byla dokonale nad věcí. Asi po dvaceti minutách jsme došli ke zverimexu.

Našel jsem prodavačku a nesměle se zeptal, jestli netuší, kolik toho tenhle pes asi sežere za tři dny. Podle jejího blahosklonného úsměvu jsem pochopil, že si myslí, že je to pes mojí přítelkyně, kterého mi na víkend hodila na krk. Docela mě to povzbudilo. Vypadám jako heterosexuál, který má přítelkyni. Namarkovali mi žrádlo, které stálo asi jako můj normální týdenní nákup a pak se mě zeptala, jestli budu chtít i nějaké pamlsky. Klára vypadala, že chce.

K mému překvapení se prodavačka najednou sehnula, vzala Kláru do náruče a ukazovala ji všechny ty různé mlsky a šišlavě ji popisovala, čo všechno ža doblotky bychom ši dali, páníšek potšebuje poladit. K nákupu přibylo patnáct pamlsků.

Před obchodem jsem Kláru s omluvou uvázal ke stojanu na kola.

„Zajdu si rychle pro něco k jídlu,“ vysvětloval jsem ji. „Za chvíli budu zpátky... tedy jestli nebude fronta u pokladny. Prostě, za chvíli jsme tady,“ ukončil jsem svůj trapný výlev s vědomím, že vypadám jako naprostý idiot.

„Vy jste na toho psa tak milý,“ ozvalo se za mnou. Byla to asi pětatřicetiletá žena,která držela za ruku caparta a druhého měla uvázaného na hrudi. „Můj muž se k našemu psovi tak hezky nechová.“

Kysele jsem se usmál. Kdyby váš pes uměl otočit hlavu o tři sta šedesát stupňů, taky by se k němu radši choval hezky, pomyslel jsem si.

Nákup mi trval asi sedm minut. Během nakupování jsem se několikrát přistihl, že bloumám kolem regálů, kde určitě nic nevemu. Jen se snažím zdržet se a dát tak možnost případným zlodějům psů.

Když jsem vyšel ven, Klára byla stále připoutána u stojanu na kola. Upřímně jsem byl rád. Nevím, jestli bych uvěřil tomu, že ji někdo ukrade a ona se mi nepřijde pomstít.

 

Doma jsem rozdělal konzervu s psím žrádlem a vyklopil ji do misky. Pro sebe jsem měl konzervu maďarského guláše.

Po jídle si Kláda do ložnice dotáhla rozkousanou mokasínu a můj svetr. Netuším, kde ho vzala, měl jsem za to, že byl pověšený na věšáku v předsíni. Udělala si pelech a sledovala, jak sleduju televizi. Po chvíli mě ty dva malé uhlíky, které na mě zíraly ze tmy vedlejší místnosti začaly natolik štvát, že jsem vypl televizi a šel si lehnout.

„Dobrou noc, Kláro,“ pronesl jsem do ticha, „vím, že to není nic moc, ale musíme to spolu vydržet, než se ti vrátí páníček.“ A sakra jsem se modlil, aby v té nemocnici neumřel.

Té noci jsem měl zmatený sen. Něco jako Kujo a Vymítač ďábla dohromady.