Jak prodat dostihového koně

Kolikrát už jste slyšeli příběh takzvaného Fausta. Kolikrát jste ve škole ten příběh rozebírali. Kolik filmů z něho vychází. A přesto je to pro většinu lidí jen povídka z učebnice. Až banální příběh, který nikoho neděsí.

Koho z vás někdy napadlo, že byste klidně svou duši prodali? Ne jen tak z  vtipu, třeba za sýrovou pizzu. Opravdu ji prodat. Prodat něco ze své základní výbavy, jako jiní prodávají své ledviny nebo rovnou celá těla. Prodali byste duši? To nic, které se při té představě zdá tak hmatatelné (i když možná je to jen její obranný mechanismus).

Mě to napadlo.

A ne jednou.

A pak se to opravdu stalo.

Sedím si takhle ve své ložnici, která je zároveň pracovnou, šatnou a relaxačním pokojem, svítí jen stolní lampa, vztekle do ní narážejí malé mušky, občas nějaká omráčená spadne do jednoho ze šesti hrnků ležících na stole. Šest hrnků, šest různých čajů na šest různých emocí. Nic nezabralo.

Sedím v posteli, na jediném místě, kde je mi ještě alespoň trochu dobře (je ale jen otázka času, kdy se posadím na podlahu, protože i postel se za chvíli vzbouří a vnukne mi nějakou ponižující vzpomínku). Dnes nepomohl alkohol, čaj, jídlo ani chlad proudící pootevřeným oknem. Normálně mi surovost čerstvého vzduchu dělá dobře. Dneska se mi vysmívá za všechny ty promarněné dny. Týdny. Slyším šustit listí ve větru, jak se válí po zaplivaném chodníku. Úderem deváté večerní se úplně vylidní a umírá. Vím, že je to chatrná metafora, ale jsme si tak podobní.

Už nemám nic.

Už ani napít se nemůžu, protože v každém hrnku plave alespoň jedna mrtvolka.

Tak kde jsi, ptám se ticha. Necháváš mě dlouho čekat.

„Dobrý večer,“ pozdraví a pokyne mi hlavou. Sedí u mého psacího stolu, na mé kancelářské židli, pohodlně opřený, nohy na stole. Přes světlo lampy mu nevidím do tváře, vidím jen obrys úst, tmavou díru, která se zdá až nepřirozeně velká. Má na sobě kalhoty, košili s dlouhým rukávem, boty jsou nejspíš mokasíny. To mě trochu mate, čerti z mého dětství měli vždy kopyto. Z mého úhlu vše vypadá uhlově černé.

„Zdravím,“ usměju se, jsem v rozpacích, protože nevím, jak se chovat. Co se v takovou chvíli říká? Na tohle vás v hodinách rodinné výuky ani společenských věd nepřipraví. „Jaká byla cesta?“

„Příjemná, děkuji za optání.“ Vypadá stejně zmatený jako já. Nastává chvíle ticha, které ale není trapné. Je spíš útěšné. Jako když se zastavíte než skočíte do vody. Užíváte si, že jste ještě suší.

„Jak to chodí?“

„Přesně jak to bývá popsáno. Dohodneme se, podepíšete mi takový,“ elegantně mávne rukou ve vzduchu. Na té ruce mi něco nesedí, „dokument. A pak budete žít šťastně až do smrti. Akorát bez duše, no.“

„Chcete ji celou?“

„Chcete ji dělit? Jak vás taková hovadina napadla?“

Trochu mě zaráží jeho bezprostřednost, ale je příjemné si s někým normálně popovídat. „Bylo to v jednom seriálu, tam tu duši šlo…“

„Blbost. To se nedělá,“ sundal nohy se stolu. Tak hloupou otázku asi dlouho neslyšel. „Duše je vcelku. Nemůžete v obchodě chtít jen půlku rajčete nebo rohlíku.“

„Ale s melouny to jde. A chleba se normálně prodává krájený,“ oponuju, ani nevím proč.

„Vždyť to nedává smysl!“

„Chleba se dokonce prodává i nakrájený na krajíce.“

„Zvíře si taky nekoupíte po kouskách. Jako puzzle.“

„Maso se kupuje výhradně naporcované. Nebo mleté.“

„Takhle to nemůžete brát!“ Zase rozhodil rukama, všiml si mého zaujatého pohledu, tak je složil do klína. Tam na ně nevidím. Na celém tom zjevu mě nejvíc děsí právě ty ruce. V žádném případě ho nenechám na sebe sáhnout. „Víte, ona duše není jen tak nějaký produkt, který si pak uvařím nebo namažu na chleba. Nepřijdu za někým a nepožádám ho, aby mi prodal horní plecko svojí duše. Duše je spíš jako závodní kůň.“

Teď mě dostal. Ve světě se dějou divné věci, ale závodní koně se nenakupují po kouskách.

„Už jste někdy viděl, aby si někdo skládal svého šampiona?“

Vrtím hlavou.

Mlčím.

Naklání se přes stůl, což mě děsí, ale říkám si, že se nepohnu ani o píď. Stále nevidím jeho tvář, jako by to měl vypočítané na milimetry. „Nebude to bolet,“ špitne a jeho hlas zní jako fialový samet (červený by byl moc hrr a chtivý, hnědý zase příliš hluboký, fialový samet je spíše jako vábení).

„Co vás k tomu vůbec vede?“ Ptá se jakoby nic, znovu se přitom opírá až křeslo zavrže.

„To vás zajímat nemusí, ne?“

Chladně se zasměje, „Vidím vám až na dno duše, vidím za každý roh, do každé tajné skřínky.“ Zvedá ruku a bere z poličky sněžítko, dochází mi proč se mi jeho ruce tak nelíbí. Má je nepřirozeně dlouhé. Kdyby je svěsil podél těla, byly by snad až ke kolenům. A navíc má prsty dlouhé asi jako Voldemort. „Nechci vám to rozmlouvat, jen si rád povídám,“ říká tím svým fialovým sametem a třese sněžítkem.

„Práce, osobní život, vyhlídky, světová situace,“ snažím se všechno shrnout do jednoduchých bodů, hlavně ať už to můžeme podepsat.

„Světové důvody ti nikdo neuvěří, všichni jsme sobci. Neschopnost nebo pocit neschopnosti je důvod. Ale s tím se většina lidí umí vypořádat. Takže k tomu přidáme slabost?“ Nevím, jestli mě tím chce ponížit, nebo vyburcovat k nějaké odezvě, tak odpovídám jen: „Není to jedno?“

„Je. Vskutku. Pak to byl osobní život, že?“ Ruka pokládá sněžítko, začíná se smát. „Vy jste ale případ. To mě nenapadlo, když jsem vás viděl. To vážně?“ Směje se odporným hýkavým smíchem. „Páni.“

Cítím jeho oči uvnitř hlavy, jako by se mi přehraboval ve vzpomínkách. Ty obzvlášť nepříjemné si prohlíží nesnesitelně dlouho. Jen se směje, jednou rukou si zakrývá ústa jako by mu to snad bylo trapné.

„To je exemplář! Někdy lituju, že si duše nemůžu připíchnout na samet jako motýla,“ napodobuje probodávání něčeho jehlou. Cítím, jak jeho oči šmejdí po mém těle, po kulhající noze, po odstávajících uších, po hrudníku. „To jsem nečekal, když jsem sem šel.“

Studem si skládám ruce do klína a doufám, že ve světle lampy nevidí, že mi rudnou tváře. Ale vidí, on všechno vidí. „To si o klientech nic dopředu nezjišťujete?“ Ptám se ve snaze odvrátit vrchol trapnosti. Pláč mě dnes provází celý večer, ale před ním rozhodně brečet nechci.

„Jen minimum,“ zase zklidní hlas, „ale kdybych si myslel, že si rozmyslíte, ani bych sem nechodil.“

Tak proto dovolil změnu tématu. Ví, že se mi v hlavě bude moct rýpat navždy, tak si holt počká o pár minut déle. Už ví, že to čekání za to stojí.

„Zajímá mě třeba věk.“

„Čím mladší, tím lepší?“

„Právě naopak,“ teď zní jako můj dějepisář ze střední školy, „Když mi někdo prodá duši ve dvaceti, tak je to fajn, ale znamená to, že svodům života odolávat asi jen deset let. Ale padesátník! To je libůstka. Pro vás by to bylo jídlo, co se lahodně rozplyne na jazyku. Delikatesa.“

„Zase jsme u jídla.“

„Je to dobrá metafora,“ uznale pokyvuje hlavou, „a navíc je jídlo jedna z věcí, na kterou nenavazuje žádný tvůj mindrák, takže je to v podstatě neutrální téma,“ určitě na mě mrknul. Sice to nemůžu vidět, ale určitě mrknul! „Padesátiletá duše odolávala životu dlouho, a hlavní sviňárny jsou pro duši nachystány asi od třicítky, takže pokud to člověk vydrží, a pak se stane něco,“ luskl prackou, „co mu zpřehází hodnoty, je to opravdu síla.“

„Tak kde to mám podepsat?“

Odněkud vytáhl svitek papíru a naučeným pohybem ho rozvinul po stole směrem ke mě, aniž by na jeho ruce dopadl sebemenší paprsek.

„Jen mi ještě řekni, co si od toho slibuješ?“

Co si od toho slibuju? Co je to za otázku? Copak ještě dnes lidi upisujou duši pro peníze? Nebo snad pro slávu? „Že se to všechno vyřeší. A co se nevyřeší, to už mě nebude srát. Nic z toho.“

„Tak to můžu garantovat. Věci se vyřeší, a co se nevyřeší, to tě už určitě nebude srát,“ uchechtl se, „můžu ti už tykat, že?“ Na to nešlo odpovědět ne. „Všechno bude fajn, tamto,“ pohodil hlavou, „se určitě vyřeší. A na tvou předchozí otázku, jo, vážně to dneska lidi dělají i pro peníze, slávu, lásku a krásu.“

„Můžeš mi přestat zírat do hlavy?“

„Můžu,“ řekl a položil na stůl tužku, „ale nechci.“

Znova si všiml mého odporu.

„To není zrovna zdvořilé,“ konstatoval a odstoupil od stolu, aby mě neděsil.

„Nemám požádat právníka o kontrolu?“ Přemohla mě touha zavtipkovat možná naposledy v mém životě.

„To je jedno, stejně jsou všichni od nás,“ pokrčil rameny.

Tužka psala krvavě červeným inkoustem. On pak stočil dokument a někam ho zastčil. „Bylo mi ctí v vámi obchodovat,“ pronesl obřadně, „přeji hezký zbytek života, už tě nic nebude srát.“