Nevěděl, kolik času
uplynulo, když k němu přišla paní ve středních letech a oznámila mu, že je na
řadě.
Přišli do místnosti,
ona poklepala na rameno nějakému mladému muži, on ji odevzdal podložku a
odešel. Martin se postavil na jeho místo a rozhlédl se kolem sebe. Zrzavá žena
na jedné straně, šedivějící muž na druhé straně, oba s úsměvem ťukali na
obrázky a koukali do papírů, jako by četli nějaký zábavný román.
Martin se podíval na
první větu na svém papíře, podíval se na obrazovku a dělal svou práci. Když
skončil s prvním papírem a měl ho hodit na zem, napadlo ho, že je tentokrát
bude počítat, aby měl představu, jak dlouho už vykonává tuhle absurdní činnost.
Najednou ho z práce
vytrhla rána desek spadlých na podlahu.
Zrzavá žena vedle něj
měla ruce natažené ke stropu jako by vzývala boha a vytřeštěné oči. Zhluboka se
nadechla a pomalu se rozplynula. Pomalu, ne jako pára, spíš jako duha. Ještě
chvíli šel vidět obrys její postavy a zrzavost vlasů, ale po chvíli nebylo
vidět nic.
Martin úplně zapomněl
na svoje desky a obrazovku. Vyjeveně zíral na místo, kde ještě před chvíli žena
stála.
„Co čumíš? Makej ne?“
Vytrhl ho z myšlenek chlapík, který zrovna přiváděl ženu s dlouhými zlatými
kudrnatými vlasy na místo rozplynulé zrzky a podával ji ze země desky.
Když muž odešel, usmála
se zlatovláska na Martina, „To je maras, že. Taky se vždycky zleknu. Ale přeju
jim to,“ mrkla. Martin nereagoval, nevěděl jak. „Ubíhají ti akce,“ pohodila
hlavou k jeho obrazovce.
„Jo,“ usmál se nervózně
a zadíval se do papíru a rychle na obrazovku. Říkal si, že se musí uklidnit.
Kolik už udělal těch papírů? Nemohl si vzpomenout. Podíval se pod sebe, ale na
zemi žádný papír nebyl. Kdo a kdy je uklidil? Nevšiml si, že by se kolem něho
někdo protáhl.
Rozhodl se, že bude
pracovat dál. Přemýšlet bude, až si půjde lehnout.
Konečně přišel čas, kdy
si pro něj někdo přišel.
Martin se rychle
odebral do ložnice, lehl si na postel, o které si myslel, že je to ta, ve které
ležel posledně, a zavřel oči.
Musím
být klidný a racionální. Jsem v práci, říkal si. Těžko říct, o co tady jde. Mám teď druhou
pauzu, takže mám odpracováno asi osm hodin. Po čtyřech hodinách člověk musí mít
přestávku, to je ze zákona, ne? Takže jsem dokončil směnu. Ale proč nejdu domů?
Snažil si vybavit, jak vypadá jeho byt. Nedokázal to. Snažil se vzpomenout na
cokoli z místa, kde bydlí, ale nešlo to.
„Co se tak ksichtíš?“
Uslyšel vedle sebe povědomý hlas. Byla to ta zlatovlasá slečna, která pracovala
vedle něj. „Něco ti smrdí? Klid,“ potřásla hlavou a elegantně máchla rukou do
vzduchu.
„Nevím, kde jsem doma,“
oznámil ji suše.
„Tak to vítej do klubu!
To tady nikdo,“ zasmála se, jako by to snad byla samozřejmost. Při pohledu na
jeho nechápavý výraz se smát přestala. „Jak dlouho tady jsi?“
„Mám druhou pauzu.“
„Aha. To hodně
vysvětluje,“ konstatovala.
„Vysvětlíš mi, co se
tedy děje?“ Sedl si na lůžku a zahleděl se ji do šedomodrých očí.
„Hele na to je ještě
brzo. Jen pozoruj, uvažuj,“ říkala s kamenným výrazem, i její ruce ho uklidňoval,
její gesta mu připadaly důvěrně známé.
Pak jen vstala a odešla
na jiné lůžko, daleko od toho jeho.
Nezbývalo mu nic než
ležet, odpočívat a uvažovat.
Na
papíru byla vždy jedna nebo dvě věci, na obrazovce čtyři. Třeba na papíře bylo
„Já omdlím.“ a na obrazovce muž omdlévající před obecenstvem, muž s rudými
tvářemi, sebevědomý mluvící muž a stejný muž, který zakopává o kbelík a smějící
se publikum. Vylučuju možnosti, došlo Martinovi. Ale co s tím? Jaké možnosti? K čemu to, k
čertu, může být dobré? Pro koho to...?
„Přišel čas, Růženko,“
uslyšel nad sebou hlas.
Poslušně vstal a šel do
místnosti, ťukal a ťukal až do pauzy.
Nevěděl, kolikrát se to
už opakovalo. Stále jen filmy a věty, vylučovací cvičení jako v hodinách
angličtiny na základní škole. Bez většího smyslu, jen cvičení mysli. Přečíst a
kliknout. Akce a reakce. Miliony tváří – muži a ženy, staří a děti, bílí a
černí. Něco, co vypadá jako vysokoškolská zkouška, žádost o ruku, výběr
bramborových lupínků, výběr neslušícího střihu vlasů.
Žádné komentáře:
Okomentovat