Kind-of-Pictures

Postřehy z posledních dvou týdnů... omlouvám se, za případné překlepy, ale kdybych tyhle věci nepublikovala hned, neudělala bych to nikdy.

Žloutek je učitel. Není to jeho pravé jméno, je to krycí jméno zvolené podle jeho křiklavě žlutého trička (ne neonové, ale vážně žluté). Právě učí studenty fakulty sociálních studií (kupodivu někteří vypadají jako lidé) angličtinu. Snaží se jim otázkami rozběhnout mozky skoro jako Viktor Frankenstein, když zkoušel, kolik voltů je potřeba. Mluví rychle, tak rychle, že se člověk nemůže zasmát jeho vtipům, protože v momentě, kdy mu vtip dojde, vyřkl Žloutek už další tři věty. A přitom vypadá přirozeně. I při tom svém učení. Možná je to proto, že i do výkladu odborného článku musí vrazit hlášku o R. Frostovi a zavtipkovat si o Coldplay (Fix you is american english but they're from Britain!), nebo odpovedět něco jako I don't know, ask your mother. Je zvláštní, jak nepřirozeně přirozeně přechází do rodného jazyka. Přepíná automaticky jako… nic podobného mě nenapadá. Musel uzavřít smlouvu s ďáblem. Jako Faust. Jedinou otázkou je cena: bude ze Žloutka vaječina nebo jen volské oko..?

Z nádraží domů mohu jít dvěma cestami. Jedna vede parkem, tou chodím raději. Ale někdy je třeba zvolit cestu menšího nebezpečí – cestu kolem budovy soudu a obchodního centra. Na té cestě stojí krásný, velmi oprýskaný dům porostlý psím vínem. V zadu má zahrádku, na které je kůlnička (tak akorát velká na věznění jedné nebo dvou osob) a klepáč na koberce. Hned u vchodu z domu do zahrádky je i branka do ulice. Vždycky když tudy jdu, představím si, že by tam někdo mohl stát a vtáhnout mě dovnitř dřív, než by mi došlo, co se děje. Ale nikdy tam nikdo nestál. Jednou jsem na tu myšlenku zapomněla­… a víte, jak jsem se toho chlapa zlekla? I když tam jenom stál a kouřil. Skoro stejně jako muže, který vypadal už zdálky podezřele (takže jsem v dlani sevřela klíče), a šel o pár dní stejnou ulicí naproti mě. Zastavil mě. Zeptal se mě, kde je tam nejbližší normální hospoda. Pak poděkoval a šel.

Při čtení Dr. Jekylla a pana Hydea jsem si vybavila teorii, že ženy píší hororové příběhy, protože mají strach z početí. Podle této směšné hypotézy jsem přišla na stejně směšnou hypotézu: muži, kteří píší horory mají strach z žen a věcí, které s nimi úzce souvisí. Hyde je ošklivá, horší polovička vzorného doktora. Nepřipadá Vám to jako manželka? Ošklivá manželka, ale budiž? Nebo je ona jen tím elixírem? Frankenstein stvořil monstrum, syna – není to strach z možného otcovství? Stokerův Drákula se zamiloval do Míny, není to strach z parohů? Přes všechen pokrok a ateismus dnešní doby stále pokračuje souboj meče a kalichu. Muž je vždy zlosyn – žena, byť panna, je ve službách jakéhosi zla. Milujme se a haňme se. Své hypotéze nevěřím, to by pak Stephen King musel být veliký strašpytel.