„Tak na cos přišel?“
Probral ho z úvah ženský hlas. Byla to kudrnatá zlatovláska.
„Nebere mi to hlava,“ rychle
se posadil a zadíval se ji do tváře. „Vylučujem možnosti. Ale proč? Zkusil sem
schválně kliknout na nesprávnou, ale nic se nestalo. Proč to děláme, když
nevadí, že to uděláme špatně?“
„Mám ti to
vyspoilovat?“
„Spoiluj!“ Zasmál se.
„Fajn. Ale nejdřív,“
šibalsky na něho mrkla, „pár jednoduchých otázek.“
Bylo mu jasné, že ty
otázky jednoduché nebudou. A pokud ano, půjde o polofilozofické otázky, se
kterými přišel Sokrates, Aristoteles nebo Platón, a nikdo je neumí jednoduše
zodpovědět.
Položila první otázku.
„Bylo dřív vejce nebo slepice?“
„Vejce,“ odpověděl
Martin rozhodně. Zrovna na tuhle otázku měl vyhraněný názor. „Protože ta
slepice se…“
„To mě nezajímá,“
zarazila ho, „to bylo jenom zahřívací kolo.“ Zase nasadila ten šibalský úsměv.
„Jak se jmenuješ?“
„Co?“
„Ptám se, jak se
jmenuješ?“
Díval se na ni, jako by
té otázce vůbec nerozuměl. Otevřel pusu, ale pak ji zase zavřel. Nevěděl, co ji
má odpovědět. Začala ho převládat panika. Jak nemůže vědět svoje jméno? Jméno!
On přece ví, jak se jmenuje!
„Klid,“ usmála se a
chytla ho za ruce, „tak to má ze začátku nejdřív. Já jsem Alice. Jako ta z Říše
divů.“
„Jak si mám
vzpomenout?“
„Vzpomeneš si, ale chce
to čas. Stejně tak jako to, odkud vlastně jsi,“ její oči jako by ho balily do
teplé deky. Jako by byl štěně, které v noci kňučelo. „Já jsem z Francie. Teda
aspoň myslím. Hodilo by se to ke mně. Pít kávu a jíst k ní máslový croissant.
Chodit elegantně oblečená, v baretu a s červenou rtěnkou. Prostě Francouzska.“
Připadala mu jako
přízrak. Nechápal, jak se může tak bezstarostně usmívat. Jen tak. I když neví,
kdo je. Alice. Alice a dál? Alice.
„A poslední otázka pro
dnešek. Jakým jazykem mluvíme?“
Zmateně na ni zamrkal.
„Když jsi Francouzska, tak asi francouzsky. Takže já asi taky budu Francouz,“
pokrčil rameny. „Nebo Belgičan. Nebo tak nějak.“
„A v jakém jazyce jsou
ty věty, které jsou napsány na těch papírech v sále?“
„Asi…“
„Můžeš tady mluvit s
každým, všichni si rozumíme. Jak to?“ Rozhodila rukama a pokrčila rameny,
„Nikdo netuší. Teda my netušíme. Je to všejazyk. Univerzál. Jako klíče.“
Nemohl se zbavit
pocitu, že se zbláznil. Určitě teď ve skutečnosti sedí ve vypolstrované
místnosti, tluče hlavou do stěny a přitom něco mumlá a z pusy mu teče dlouhá
slina. Jinak to přeci není možné. Univerzální jazyk pro lidi, kteří neví, kdo
jsou a vykonávají zbytečnou, nekončící práci.
„Ty se mi jen zdáš,“
rozhodl se, že tomu bude věřit.
Alice se jen pobaveně ušklíbla,
„Vítej v Babylonu, kamaráde. Tohle není sen. Teda je, ale jen tak se
neprobudíš. Ale neboj, až nasereš toho boha, co to tu snad řídí, hodí tě zpátky
do vlastní špíny a zase nikomu rozumět nebudeš.“ Na to se zvedla z lůžka a
chystala se odejít, ale ještě se otočila. „To je z dnešní lekce všechno. Úkol
na příště: zkus přijít na své jméno.“
„Ty jsi učitelka?“
„Netuším,“ zasmála se. „S
tímhle ksichtem mi může být stejně dobře sedmnáct jako sedmadvacet.“ Odešla si
lehnout za skupinkou lidí, kteří se na něj zvědavě podívali a pak znova ulehli
na svá jednoduchá bíle bílá lehátka.
Pokaždé, když se opět
vrátil z práce do ložnice, rozhlížel se po Alice. Chtěl s ní mluvit. Dozvědět
se zase něco víc. A hlavně ji chtěl říct, že si vzpomněl na své jméno.
Jsem
Martin, opakoval si každou chvíli ve strachu, že by to
mohl zase zapomenout.
Jednou dokonce přišel k
ženě, která vypadala jako ona a už už na ni chtěl promluvit, když si všiml, že
je ta žena na Alice příliš robustní.
Až po několika pauzách
ji konečně v ložnici uviděl.
„Jsem Martin,“ vyhrkl na ni.
„Ahoj, Martine,“ pokynula mu hlavou. „Chceš
pokračovat ve výkladu?“
„Chci. Ale proč to říkáš zrovna mi. Ti
tví kamarádi na nikým nechodí, aby ho děsili tím, že nezná vlastní jméno.“
„To je jednoduché,“ zavrtěla hlavou, aby
dala najevo, že se ptá na jasnou věc, „jako jeden z mála sis všiml, že někdo zmizel.
Nejsi lhostejný, vnímáš.“
„A proč se ta ženská rozplynula?“ Zeptal
se, než mohl na otázku zapomenout. „Viděl jsem pak ještě chlapa, který taky
zmizel, ale ne tak klidně. Ten chlap se chytl za krk jako by se dusil, úplně
vykulil oči a pak se strašně rychle vypařil! Co to znamená?“
„Vysvětlím, ale teď ne,
za chvíli půjdu na plac. Zatím si odpočiň, nebude to hezké,“ soucitně se usmála
a odešla.
Žádné komentáře:
Okomentovat