Neměnnost

Ráda, dokonce velmi ráda, bych tady něco dala plnovýznamového, ale stále se ročím v divných obrazcích, takže se omlouvám, ale tohle bude muset stačit. Až budu ve formě, dám tady něco úžasného (doufám, že máte velkou trpělivost, vy tři pravidelní). Zatím to totiž vypadá... sakra, vzpomínám si jenom na tři verše nějaké básně, co jsme kdysi někde četla: a srdcem drzý / v tváři úsměv / a v hrdle slzy. Až najdu svůj první verš, bude to za něco stát..?

Některá jména mají, zdá se, zvláštní moc. Jako kdyby rodiče, kteří tak dítě pojmenovali – ne, budu přesná – vždycky jde o dívky, o malé holčičky, které jsou teď v divném věku. Divném, jakožto že pro deset mladých žen (jak jinak to označit?) má deset různých způsobů žití. Žádný vzor, každá má to svoje. Ale mezi nimi je ona skupina s extra jmény. Nebyly jsme ještě ta generace, kdy se dávaly jména podle tehdejších nejúspěšnějších televizních pořadů. Jde o neobvyklá jména, která danou předurčují k něčemu. Aby byla umělkyně. Veganka. Taková ta zelená nebo růžová ovce ve stádě (černá je už prostě nuda, jen já lpím na tradici). Přesně ten typ, který se představuje s úsměvem, z něhož lze tušit cosi. Člověk s obyčejným jménem přechází z úsměvu do úšklebku a odchází. Proti holce s pohádkovým, vznešeným nebo sovím jménem stejně není šance. Determinace jmény. Tak to je. Je to svinstvo.

Překonávání se je esencí života – ne, to rozhodně není můj citát. Člověk by se měl překonávat, čelit svým strachům (o tom jsem už určitě něco psala...). A postupně se člověk zlepšuje. Sbíráme odvahu po kouskách. Kolik máte ochromujících strachů? Já? Asi tři. Nebo možná pět. Jako vysoké budovy. Nebo vlaky. Tedy ne jízdu vlakem, ale mám zvláštní pocit když přijíždí. Slyšíte zvonit koleje. Vzduch je řidší. Cítíte vůni rozpáleného kovu. To zintenzivní, když vlak zastavuje. To mě vždycky trochu děsilo – v překladu: vlak by nebyl můj způsob sebevraždy. Několikatunové monstrum versus mých šedesát kilo. Hluk a bordel. Ale není život o překonávání strachů? Ale na to mám ještě pár let čas. Moje smrtelnost jde spočítat na prstech jedné ruky. Ještě se může hodně věcí změnit. A možná je to pošetilé, komediální drama pokračuje, jako když se drak dštící oheň snaží sfouknout svíčky.

Je jen pár míst (chtěla jsem říct na světě, ale já svět neznám), kde se člověk cítí doma. Některá taková místa jsou dokonce veřejná. Když vejdete, vidíte známé prostory, stejné škrábance na zábradlí, stále neumytá okna, cítíte vůni něčeho. Je jedno, že tam chodí dalších x lidí. Tohle je moje hřiště. Jedním z těch míst je zařízení, kterému budeme říkat Bílý Pes. Protože psy mám nejraději a bílý pes mi připadá divný (většina bílých zvířat mi připadají divné – medvědy nepočítám). V tomhle nezvykle barevném milovaném zvířeti mám své místo. Ve čtvercové místnosti, takticky umístěno tak, abych měla dobrý pohled na celou místnost, abych nemusela při hodinových diskuzích stále otáčet hlavu, a zároveň abych měla přehled o všem, co se děje okolo. Znám tady všechny knihy, obrazy, rýhy v lavičkách. Tady je místo skutečnosti, snění, přítomnosti i budoucnosti. Haf.