Vzali mi okno

Zcela nečekaně se zase potřebuju v krátkosti vypsat. Doslova v Krátkosti. Takže jenom v takových črtách dní, ačkoli z úcty z malířskému umění mě to označení dost bolí. Takže asi tak.

V plástvi je nová včela. Bez metafor a jinotajů, prostě nový kolega, kterému nemůžu přijít na jméno. Nejde o závist (hromada medu), spíše o způsob, jakým komunikuje. *** A možná bych to dokázala přejít, ale ty neandertálské nadočnicové oblouky. To ne.

V práci mi bylo ukradeno okno. Naprosto nečekaně a násilně jsem byla přemístěna mezi ostřílené včely, do takové části plástve, odkud nevidím konec. Teda vidím okno, ale zdá se vzdálené jako konec tunelu. Za oknem holé stromy a ptáci neurčitého druhu (to není mé označení).  A já zažraná do přeměny pylu na med... v čemž jsem žalostně špatná. Kdo by to byl řekl.

Hraju na dvě strany. Prohlídky u dvou doktorů, dvě smlouvy, dvě vstupní karty, dvoje schody, na kterých vždycky málem padám – jedny točité, druhé černobílé. Co je lepší? Vzpomínám na přísahu filozofické fakulty – nepropadejme mrzké slávě a penězům. Taková jsem, proč to nikdo nechápe?

Po nebi zase migrují ptáci a já je se zalíbením sleduju, takže mě málem přejela tramvaj. Ale co, ten Hitchcockovský pocit za to stojí. S přicházejícím jarem chci taky někam migrovat.

A do toho brečím kvůli knihám, na které se nedokážu soustředit. Zamilovala jsem se do Bradburyho. – a ačkoli tohle měl být jenom jeden řádek, prostě si nemůžu pomoct. Miluju stránky v rukou. Mám chuť si knihama vystlat postel, jen abych s nima trávila tolik času, kolik si zaslouží. Slibuju Ishigurovi, že se k němu brzo dostanu, zajdem na kávu. Pokukuju po Noci na galaktické železnici, na jízdenku teď nemám, tak pojedu na černo.  Zítra utratím hříšné peníze za Bradburyho komplet. Ale bude to krásný, sladký hřích. Jak se zpívá v jedné písničce: knock knock, let me in, let me be your secret sin...