Z deníčku včely dělnice

Taky jsem zase nic pořádného nenapsala. Tentokrát mám ale docela dobrý důvod... nejde jen o krizi (čistě to, že každé slovo, které napíšu, se mi zdá nepatřičné a hloupé), ale jde o tom, že nemám energii něco delšího psát. Snad se do toho nějak dostanu, mám teď totiž řadu podmětů, řadu banálních zážitků – doslova mě fackují od osmi do čtyř každý pracovní den. A právě proto píšu teď tyhle obrazy. Obrazy z nové práce. Nesuďte mě. Anebo jo. To je vlastně jedno.

Vždycky jsem věřila, že jedna z nejdůležitějších věcí v životě je překonávání strachů a děsů. Protože každý se něčeho bojí. Myslím tím třeba i banality jako snědení jablečných jadýrek (ano, jako malou mě to děsilo, ale ne protože bych si myslela, že mi v břiše vyroste strom).  A tak se už léta snažím vzít do ruky pavouka – už se k nim dokážu přiblížit aniž bych řvala. Měla jsem strach z jednání s lidmi... hlavně protože jsem ironická, nenávistná a popravdě i trochu namyšlená. A tak jsem brigádničila v knihkupectví. Dokázala jsem prodat young adult aniž bych řekla něco o pokleslosti. A taky nenávidím telefonování. Měsíce mi trvá, než někam zavolám. Bojím se, že mi to někdo zvedne. Nebo nezvedne a já budu muset volat znova. A taky volání v MHD je horror. Výsledek? Začala jsem dělat v call centru. Po dvou... dnech? hodinách? mě to přešlo. Přes nevolnosti a záchvaty paniky jsem se v tom naučila chodit.

Strategicky jsem si vybrala místo u okna, zády k celému kanclu. Vidím ven, takže si nepřipadám jako ve vězení. Nevidím těch dalších padesát lidí, takže se můžu soustředit na klid. Navíc vedle mě sedí Slovenka s milým hlasem. Hučí to tam jako v úle. Padesát včel, každá zalezlá ve svém kousku plástve, snažíme se přivést svou trošku medu do celku. Snažíme se přežít dohromady a zároveň každá za sebe. Necháme se poučovat od zkušenějších. Křídly se pokoušíme vysílat signály, jak jsme strašně v pohodě. Jen tykadlo máme každá jenom jedno. A o něco níž. Místo pylu přežíváme díky kávovaru v kuchyňce (dobrá káva za pět korun, to chceš). A taky se pohupuju v židli, koukám na monitor, abych si přečetla další jméno. Párkrát si ho řeknu při vyzvánění. Pokud ho neumím přečíst, modlím se, aby to dotyčný nezvedl. Ta radost, když nezvedá. A dneska to jeden takový zvedl. Sakra.

Za den slyším snad sto hlasů. Jen odhadem. Kolik toho stíháte za sedm hodin a čtyřicet pět minut? Souboj hlasů. Milostné tance prodejů. Zastrašování rychlým ukončením hovoru ještě než stihnu doříct první větu (a já ji dořeknu a něco k tomu přidám). Tyhle momenty jsou nejvtipnější. Momenty těsně před zvednutím, kdy přemýšlíte nad výslovností jména, nad tím, jaký se vám ozve hlas. Dneska jsem se dozvěděla, že jsem moc milá a příjemná. Proto čtu před spaním horrory. Druhý skvělý moment je když to člověk položí... po dlouhém hovoru (No ty kokso.) ... nebo předčasně (Tak ne no, ale já vám chtěla vážně popřát aspoň k tomu svátku.) ... nebo někde mezi tím (Nananaaa, to víte, že jo. To není možné, teď už se to musí zlomit.). Odpovídám na hlášky operátora. Tútání si užívám jako milovník techna. Tancuju  a zpívám si při úvodních melodiích (vítejte zpět v roce 2005!). Už jsem slyšela úvodní písničku z Přátel (ten pán určitě nebyl zastáncem I´ll be there for you), Tomáše Kluse, dvě písničky od Ozzyho Osbourna (zpívám si), dvě od Queen (zpívám a teatrálně máchám rukama) a do toho ještě nějaké popové... věci. Prosím, nepoužívejte úvodní melodie.

A na závěr hláška z dnešního dne, kterou si pověsím do svého kousku plástve:

„Hele slečno, já nevím jak vy, ale já  mám práci a musím pracovat.“

Ještě že to dělám ve svém volném čase.