Sběr

zhuštěné zápisky ze dvou týdnů, které sice nejsou kompletní, ale co dneska je...

A pak se mě kolegyňka zeptala, co bych teď dělala nejradši. Představte si ty nejlepší místa, na která jste se dostali. Kde vám bylo nejlépe. Molo na jihu Anglie, dýchat mořský vzduch, užívat si vítr a slunce, poslouchat racky, sbírat podivné lehké černé kameny, které doteď  nevím, co jsou zač. Sedět na starém zanedbaném hřbitově, pít frisco a jíst lesní jahody (tady mají nejlepší hnojivo) a vymýšlet příběhy ke jménům na hrobech. Sedět na místě, kde se setkávají umělci, takže je tam strašný bordel, voní tam barvy a plátna, někdo kreslí na papírové tácky, někdo
skládá svět z gumových rukavic a já mlčím. A pak jsem kolegyňce odpověděla. Chtěla bych sedět na gauči, poslouchat koncert Noela Gallaghera, pít kafe (čti: gin&tonic) a kouřit.

Ten pocit zklamání, když se těšíte na vzpomínky z foťáku a ono to vůbec nevyjde. Když fotky nemají duši. Není v nich kouska citu. Je v nic technická dokonalost přístroje bez přispění lidského umu. A tak se musíte spolehnout na vlastní paměť. (Co uvidíš a sníš ti nikdy nikdo nevezme.) Šikmé fasády domů, rezavé háky, padající piána. Úzké domy, tvary oken, oblouky mostů. Voda a písek. Nedotknutelnost umění. Přesněji van Gogha. Chuť sýrů, ostrost hořčice a vůně trávy. Husí kůže, cizí svetr a káva. Hromada kávy. Kola na mokré dlažbě. Pach ryb a vůně květin. Krokusy či kosatce. Nekonečný déšť. Láska a bolest. Káva a mraky. Bití zvonů. Úzké ulice vedoucí do vzpomínek.

Pravda je, že mám talent. Ne na sport, hudbu nebo... co já vím. Mám talent kazit hezké chvilky. V tom jsem fakt dobrá. Mám pocit, že to začalo už když jsem byla malá. Dnes jsem to ovšem posunula na další level. A je to podruhé (nebo potřetí?), co jsem takovou věc zkazila. (A že mi to připadá jako velká věc.) Prostě si užíváte chvilku a pak z vás vyletí něco strašného. Svatá Audrey z vás má neskonalou radost, zatímco vy z toho máte těžkou hlavu.