Pár střepů posledních dnů

Ze světla mě bolí hlava. Jako střep. Proto ten název. Jako kdyby ve světle byly nějaké bytosti (nebudu je popisovat, to si šetřím jinam), které se na mě vždycky vrhnou s kladivy a cepíny. Kladiva mi duní do čela, cepíny prorážejí spánky. Fyzicky bych to neměla přežít… žiju snad?

Rochním se v Agathě Christie. V tomhle tvaru to zní strašně blbě. Strašně mě baví staré detektivky, kdy lidi zabíjeli z důvodů, ze strachu, kdy to všechno bylo nějak osobní. Protože proč číst o brutálním sériovém vrahovi? Sériová výroba se dneska nenosí. Nejlepší záporáci byli Moriarty, Darth Vader a Master.

Jak mám ráda staré dobré pohanské Vánoce, nenávidím nákupní centra v období před a těsně po. Podivná swingers party, na kterou je člověk nedobrovolně vtažen davem – nejlepší strategie je plavat (samozřejmě se zavřenýma očima, aby se mu do nich nedostaly nějaké…) a občas si stoupnout na špičky a nadechnout se. Lepší je plavat ve dvojici – větší šance, že se chytíte břehu.

Johnny Depp je super (haha podruhé za dva/tři příspěvky?). Celou dobu lituju, že Grindelwald není celý film zarostlý. Mohl to být další velký záporák. Nenávratně se potvrzuje, že patřím ke Zmijozelu. Teď bych měla nadhodit nějaký spoiler… ale takoví my nejsme. My jsme nepředvídatelní.

Sedím ve vlaku. Hraje mi Higher Truth od Chrise Cornella. Nechávám svět hořet, protože chci. Za okny sněží – bohužel – sněží jen světlo přes zasviněné okno. A tak jen ležím na svém vlastním kabátu. Citím vůni druhého člověka, která mi na něm ulpěla. Taková ta vůně, kterou nechcete cítit, protože vám rve srdce (pardon za to klišé), ale zároveň je na ni něco opojného, soukromého, jako kdybyste se tulili k šelmě. To je asi nejpřesnější. Když si nemůžete pomoct, tulíte se ke lvu a ignorujete, že vám muže ukousnout hlavu dřív, než vám pořádně dojde, co se děje. Ale teď je to dobré. Vychází to jen z kabátu (pravděpodobně kvůli tomu krátkému chytnutí za ruce, když začala hrát hudba z Harryho Pottera, protože jsme přesně ona Generace a protože ji slyším v kině poprvé). A tak se v tom vlaku musím smát. Načasování všeho je úplně dokonale nemístné. Vůně, hudba, vzpomínka, světelný sníh, chuť kvašených okurek, která se mi pořád vrací. A potom taky nalití pánové, kteří se snaží usmlouvat průvodčího slovy: „My jsme takové završení inteligence, že nás takové věci vůbec nezajímají. Nějaké jízdenky!“