Už nějakou dobu chci něco napsat… mám potřebu ze
sebe pořádně dostat pár věcí, ale nakonec se stěží přinutím k dalšímu nádechu.
To teď znělo strašně… jako poezie ztýrané duše, ach ich ouvej, měsíc svítí přes
sklenku vína, jen otisky prstů by dokázaly, že jsem nemluvila sama se sebou.
Ach ach.
Vezmeme to v obrazech, stejně už jinak asi ani psát
neumím.
Podlaha lepí od všeho toho piva, co na ni kdy bylo vylito.
A možná lepí o po krvi, která tady zůstala po věčných soubojích o pozici, po
náhodných ranách lokty, po bitkách o paličky. Tma je průhledná, zkalená
technickým dýmem (jde to tak vůbec označit?), reflektory vypadají spíš jako
predátoři. Kontroluju čas a únikové
východy – to je to nejdůležitější. Čas, kdy mi zase pukne srdce, protože jsem
platící zákazník, který nikdy není dost ukojen. Ta slova jsou zvolena tak
záměrně jak jen je to v tuto hodinu možné. A druhou věcí byly únikové východy –
jen pro případ, že jsem tu slečnu se šílenýma očima dobře odhadla. A to hlavní:
zvuk, světlo a hlas, ze kterého se podlamují kolena. Husí kůže. Nádherný úsměv
muže, díky čemuž je svět trochu méně nahovno. Slova odvahy, respektu a naděje (tentokrát
bez klišé). Kolik lidí tady to tak opravdu cítí? chápe? žije? Nebo ta krásná
slova už ze všeho toho opakování ztratila smysl?
Američtí vědci zjistili, že lidé jsou velice podobni
mikroorganismům. Mají neuvěřitelnou schopnost se přizpůsobit. Dejte je do
cizího města (čím větší tím lepší) – za pár chvil se v něm budou orientovat,
najdou si spoje, překonají strach z rychlých eskalátorů, automaticky budou
přesedat z krtka do krtka, uprostřed noci budou sedět v tramvaji a pohupovat
nohama jako veselá školačka. Protože oni přežijí. Jsou dost chytří, aby
dokázali přežít, ale i na to, aby se tvářili hloupě. Jednoduše. A
pak vyjde světlo, mění se kulisy okolo. Ulice jsou větší, zastávky hromadné
dopravy mají podivná nová jména, ale nic zásadního se nemění. Za rohem se dá
koupit káva, mátový čaj a banánový chleba. Pokud někdo mluví cizím jazykem,
přizpůsobí se mu podle chvilkového rozmaru. A proč by ne. Jsme lidi (ehm) a
jsme k tomu stvořeni. Můžeme žít kdekoli. Zatímco všichni spí, vykrademe se do noci a odplujeme. Očistíme se a začneme
znova. Máme na to zbytek života.
Masky jsou z hlediska kultur neskutečně důležité. My
jsme to dohnali na pojem dvou tváří, takže ani jedna z nich nelze z člověka
úplně sejmout. Masku můžete odhodit – můžete si odřezat jeden ksicht? Člověk
musí mít oba. Jako Harvey Dent. Jako starosta Halloween townu. Může k tomu
dojít náhodně, člověk to ale zjistí vždy po probuzení (v nemocnici, v záhrobí).
Ráno zjistíte, že se nepoznáváte v zrcadle. Kontury vašeho obličeje se změní,
rysy se zakulatí, oči změní tvar. Jak se říká ani vlastní matka vás nepozná, anebo pozná, ale jen podle hlasu.
Ale vy musíte žít s tím cizím ksichtem, nevíte, co od něj čekat. Pokud je ten
nový ošklivější (sereme na korektnost, prostě připusťte existenci ošklivosti),
měl by být hodný..? Ošklivost v člověku probouzí chuť být krásný jinak. Duševně. Nebo duševně vyšinutý. Krása je chlad. Zlo.
A s tím, jak se ztrácí otok obličeje ten chlad přichází znova. Vítej zpět,
drahý příteli.
Žádné komentáře:
Okomentovat