Stvoření stvoření

Seděl ve své pracovně (ve skutečnosti to byla spíše knihovna s jedním křeslem a malým stolkem) a přemítal nad svým životem. Nad prací, která už ho netěší a stala se jen poskytovatelem peněz, jenž jen tak tak stačily pro důstojný život (tedy na nájem, jídlo a trochu toho kulturního a sociálního vyžití). Přemýšlel nad rodinou, která, ač ho vždy milovala, nikdy mu nerozuměla. A i on ji miloval, i když ji ne vždy chápal. Přemítal nad svou přítelkyní, kterou miloval přes všechny její chyby (a že jich měla!).

Pomalu docházel k závěru, že jeho život je úplně zbytečný. Vždycky byl.

Zapálil si cigaretu, což nikdy ve své knihovně nikdy nedělal (ano, přestal si lhát, je to jen knihovna).

V duchu proklínal svět. Chtěl po vesmíru nějaké znamení, že nic není tak černé jak se zdá. Že bude lépe. Že vyjde znova slunce a s ním přijde klišé zářivé budoucnosti.

A vesmír mlčel.

Začal se hlasitě smát – pár vteřin na to ale přestal jako když utne. Doutnající cigareta spadla na zem. V šeru chodby uviděl obrys vysoké postavy.

To stvoření vypadalo téměř lidsky, ale měl z něho divný mrazivý pocit - člověkem by to nenazval.

I když sám měl (z lidského pohledu) průměrnou výšku, to stvoření bylo o dobrý půl metr vyšší. Dívalo se to na něj svrchu - v o obou smyslech těch slov. Do tváře tomu neviděl. Na první pohled to vypadalo, že má stejnou anatomii jako člověk, ale na druhý tam byla děsivá odchylka. Délka paží. Nejen že by byly delší – měly o kloub více. Po rameni měl kloub asi v místech, kde lidé mají loket, další na místě zápěstí... ale nevycházela z něho dlaň, nýbrž další kost, článek ruky... nebyl schopen to pojmenovat, zkrátka další část ruky, jako další předloktí. To končilo v místech, kde tušil kolena tvora – až odsud vycházelo zápěstí a dlaň svěřená v pěst.

Má tak dlouhé ruce, že by si mohl zaklepat na vlastní rameno. Obtáhnout ruku kolem vlastních ramen poklepat si zezadu na rameno té stejné ruky. Může se sám poplácat po zádech.

„Skončils?“ Zeptalo se to podivně příjemným hlasem (jako když víte, že uděláte špatnost a projde vám to).

„Co tady děláš?“ řekl člověk.

„Odkdy si tykáme,“ řekl tvor. Při těch slovech vykročil z chodby do pokoje. Musel se sehnout, aby se vešel do dveří. Smrtelník ztuhnul, až teď viděl rohy, které předtím skryly nízké zárubně dveří. Nebyly to majestátní rohy jako má kozel nebo muflon, spíše vypadaly jako rohy domácí kozy – tenké, mírně zahnuté, trčící do stran.

„Vím, že máte sebedestruktivní sklony,“ řekl rohatý, „ale zírat mi na rohy opravdu není dobrý nápad.“ Tohle opakoval skoro každému člověku, se kterým se setkal. Někdy vypustil část o sebedestrukci, ale upozornění na faux pas, kterého se lidé (už po tisíce let) dopouštěli, si odpustit nedokázal.

„To, čemu říkáte čert nebo ďáblové a podobně, opravdu existuje, jak vidíte.“

„Takže nebe a peklo je skutečné? Jako… to jsem měl asi na náboženství dávat lepší pozor.“

„Co do toho pletete náboženství? Vy lidé jste opravdu neuvěřitelní! Věříte, že existují mimozemšťané,“

„Ne všichni na něco takového věří,“ namítl člověk, aniž by tušil proč.

„Je naivní myslet si, že jste to nejlepší, co ve vesmíru vzniklo. Nebo jen nejlepší na téhle planetě,“ pousmálo se stvoření. „Elfové, trolové, trpaslíci, ale to, že je někde rasa rohatých prostě hned musí souviset s náboženstvím. Vážně neuvěřitelní tvorové.“

„To mi budete muset vysvětlit.“

„To by bylo na dlouho.“

„Takže mám postavit na čaj? Nebo raději kafe?“

„Čaj bude skvělý.“

„A jaký pijete? Mám černý, earl grey, mátu, zelený s citrónem, černý s citrónem, jasmínový, jahodový…“

„Mátový, prosím.“

Člověk na hosta užasle zíral. „Mátový?“

„Ano, vždycky mi osvěží chuť i hlavu. S lžičkou cukru.“

„Čekal bych, že budete chtít silný černý čaj. Bez cukru, mléka a tak.“

„To nechápu.“ odpověděl, ačkoli to chápal velice dobře. Viděl lidem do hlavy, viděl jejich představy o rohatých bytostech, které jen ubližují, pijí krev a slzy. Temná bytost, temné pití. Navzdory lidským předsudkům, on měl ale rád mátový čaj.

Člověk odešel do vedlejší místnosti připravit čaj. Když vzal z poličky druhý hrnek a postavil ho na kuchyňskou linku, zarazil se. Pomyslel si, že se musel zbláznit. A nebo usnul? Spočítal si prsty na levé ruce. Pět. Spočítal je znovu, zase nudných pět prstů. Takže nespí.

Zbláznil se.

Musel se sám sobě zasmát.

Voda v konvici se vařila. Zalil mátový čaj, radši teď nebude pít nic s kofeinem, aby nepovzbuzoval mozek v pitomých představách. A jak řekl ten přelud: mátový čaj osvěží hlavu.

Vrátil se do knihovny.

Přelud seděl v jeho křesle a listoval v knize.

Člověk položil hrnek na stolík a s provinilým úsměvem se vrátil, aby zalil svou kávu.

Rovnou si z kuchyně donesl i židli (byl slušně vychovaný a věděl, že host má mít pohodlnější místo).

„Tak jak to teda je s tím peklem?“ zeptal se, aby dal najevo, že má rohatý položit knihu a věnovat se jemu.

„O tom nic nevím. Ale za svých sto šedesát osm let jsem došel k závěru, že je to pitomost. Vlastně mi na to stačilo asi dvacet let. Nikdo to nedokáže dokázat, i když i u nás byly pokusy.“

„Takže i ve vašem světě máte církve?“

„Máme společný svět. Jeden. A ne, církve nemáme. Ti, co začali mluvit o vyšší bytosti a o osudu a předurčenosti, skončili na místě, kterému říkáme blázinec.“

„Máte blázince? Dáváte tam věřící?“ zasmál se člověk.

„No vlastně tak říkáme jednomu hřbitovu. Jako hřbitov pro blázny.“

Smrtelník těžce polknul. Zadíval se rohatému do očí a čekal, kdy se usměje, nebo dá nějak najevo, že šlo o vtip.

Rohatec se napil čaje.

Člověk přistoupil k další otázce: „Jak to, že když jste... když žijete s náma, jak to, že nikdo nemluví o tom, že vás viděl, že vás nikdo nehledá jako Yettiho?“

„Za prvé – vy žijete s námi, ne my s vámi. Vážně, lidi jsou nehorázně sebestřední! A jak to myslíš, že o nás lidi nemluví? Pohádky taky musely z něčeho vzniknout. To vaše náboženství si ďábla s rohama a kopyty taky nevycucalo z prstu! Někdo nás musel potkat,“ rozmáchl se rukou, jako by poukazoval na skutečnost, že za zdmi bytu existují další lidé. „A je pravda, že velká rohatá bytost, která navíc čte myšlenky, člověka dokáže pořádně vyděsit - to se mezi rohatci ví.“

„Počkat! Vy umíte číst myšlenky?“

„A myslíš, že jsem sem přišel jen tak? Navíc, někteří lidi si nás docela oblíbili.“

„Teď už si teda tykáme?“ snažil se mít člověk navrch.

„Dospělí dětem vždy tykají, ne?“ usmál se rohatec a znovu upil čaje.

„Dobře, rasa rohatých kopytníků, s prominutím humanoidních, kteří čtou myšlenky. To je,“

„Všichni nemáme kopyta!“ skočil mu rohatec do řeči. „To jen někteří nechutní zrádci naší rasy. Rohatci mají žít jen s rohatci! Ne s kopytníky! Ale vy lidi taky… fuj se vším možným. Akorát u nás se pak někteří narodili s kopyty.“

„Jste rasista,“ zasmál se člověk.

„Hele, kdyby mezi váma žil kentaur, protože nějaká mamina miluje velké ptáky, tak by se vám to asi taky zdálo divné, ne?“

A smrtelník musel uznat, že má pravdu.

„A proč jste teda tady?“

„Byl jsem poblíž a slyšel jsem, že máš život na, s prominutím, sloní hovno. Tak jsem tady. Budu tvé vesmírné znamení. Pobavíme se!“

„A jak si to představuje-te?“

„Někam spolu zajdem, popovídáme si, napijem se, ukážu ti prostě další rozměry světa.“

„Nechci být rasista, ale s váma se asi nedá nikam jít. Vždyť se na sebe podívejte. Rohatá potvora, vysoká jak mrakodrap a navíc ty pracky!“

„Hele já se taky neznechucuju nad vaší nízkostí!“ vrátil mu to rohatec se vší jízlivostí, které byl schopen. „My se umíme proměnit, víš?“

„Na člověka?“

„Více méně.“

„Více méně?“

„Rohy nejde úplně… vždycky tam zůstanou malé výrostky, takže holt budu vždy nosit klobouk.“

„To beru,“ zasmál se člověk. „A, když teda spolu budem trávit nějaký čas, jak vám mám teda říkat?“

„Říkej mi Albert. A můžeme si tykat,“ podal mu přátelsky ruku, aby to stvrdili.

„Tak já jsem teda Dan,“ překonal nechuť dotknout se jeho příliš dlouhé končetiny a podal mu ruku. Musel zatnout celé tělo, aby pod silou Albertova stisku nevykřikl.

„Takové přátelství by se mělo zapít něčím silnějším, nemyslíš?“ mrknul Albert.

Dan jen kývnul a odešel do kuchyně pro láhev bourbonu. Teď mu už bylo jasné, že se musel zbláznit.