Za
poslední týden se v podstatě nic důležitého nestalo... tedy z hlediska vesmíru
(omluvám se planetě v daleké galaxii, jejichž obyvatele vyvraždila nějaký
agresivnější rasa žijící na prašivce vzdálené dvě stě padesát osm tisíc
světelných let. Genocida není sranda. Ale po pravdě, nám na Zemi je to jedno.)
Z osobního hlediska to byl docela úspěch: účast na akci, kde jsem musela mluvit
před lidmi, a já se nezhroutila, brutálně nezrudla ani nezačala mluvit jako robot.
Šílená třesavka v noze se neděla, protože ji nikdo neviděl. Každopádně mám z
akce jednu myšlenku, která mě docela zaujala, a tak o ní přemýšlím před usnutí
(navíc se tím snažím odehnat depresi – dvě planetky jednou ranou).
„Ženy,
které píší horory, do nich promítají strach z porodu a mateřství.“
Ano.
Protože všechny ženské pocity pramení z rození dětí. A kojení. A vychovávání
dětí. A taky vaření, žehlení manželových košil a zašívání jeho ponožek. Protože
žádná ženská nikdy nebyla tak zvrácená nebo fascinovaná nadpřirozenem, aby
mohla jen tak stvořit obrovské monstrum s oranžovýma očima, které bude bořit
zdi, muže trhat na kusy (což bude určitě mindrákem ze vztahu s otcem, špatným
manželem, nebo pocitem méněcennosti, kterým stoprocentně trpí každá žena). Marry Shelly, která po manželově
smrti používala jeho vylisované srdce jako záložku do knihy, určitě nemohla být
tak... viktoriánská. Gothická. Šílená. Úžasná.
Osobně
čtu radši čtu muže, ale to neznamená, že ženy nedokážou psát dobře. Teda
moderní autorky nám moc dobrou reklamu nedělají, ale s tím nic neudělám.
Každopádně,
co když i muži mají ve svých hororových knihách skryté vlastní fobie a
mindráky? Mluvilo se o dětských postavách z knih Miloše Urbana... co když
všechny ty démonické děti (Shelly taky psala o Frankensteinovi jako o Démonovi) jsou jen projevem jeho
impotence, jeho strachu z otcovství. Bojí se zplodit syna, protože by pak musel
žít v našem světě. Takže děti chtít nebude. I kdyby byl neplodný (na testy by
nešel), může si říkat, že děti prostě nechce. Takže není neplodný, jen to
prostě umí tak, aby se nestala nehoda, aby žena neotěhotněla. Taky ho mohli ve
škole šikanovat. Bude tedy lepší se jim vyhnout. Protože jsou ďábelské!
Všechny! A zabily mu psa!
Něco
podobného by se dalo objevit třeba i v klasice: Stokerův Drákula. Vůbec hraběte
nemusíme chápat jako nesmrtelné nadpřirozené monstrum. Co když do něj Stoker
projektoval svůj strach z mocných mužů? Mají svá nedobytná sídla, mohou si tam
pozvat koho chtějí a klidně ho i zabít. Mohou mít jakoukoli ženu. Nejsou divní,
jsou to jen podivíni. A co pak vedle
nich znamená chudák jako Jonathan? Jsou to zrůdy, které ovládají lidi. Vysávají
z nich život. A krev. A my, ubozí chudí lidičkové, se jim musíme vzepřít a zabodnout
jim kůl do srdce.
A
co potom takový Stephen King?! To by byla kapitola sama pro sebe. Ten těch
fobií a mindráků musí mít. A navíc je to masochista a sadista. Dalo by se
pokračovat: Erben, Levin, Puškin, Poe, Doyle... protože Sherlock mohl být jen
snaha o vytvoření vlastního alter ega, které by bylo geniální, neomylné,
odvážný, opěvované a zároveň nenavíděné. Ne jen nějaký znuděný sir, co si po
večerech ťuká do psacího stroje. A Agata Christie oproti tomu stvořila Poirota,
protože potřebovala nějakého muže, který by vše vyřešil. Aby se mohla cítit
bezpečně a spokojeně pečovat o děti. A to, že dokázala napsat tolik knih s tak
propracovanými vraždami, to je vlastně vedlejší. Hlavní je to, že potřebovala
silného muže.
Doufám,
že všem došlo, že žádný z těch výkladů nemyslím vážně, že jim nevěřím. Jenom
ukazuju, kam až to všechno může zajít, když člověk hledá něco, co tam není.
P.S.:
Lituju, že jsem si nepodala i Markýze deSade.
Žádné komentáře:
Okomentovat