Zasněná (konec)

Posadila se na postel a civěla před sebe. Nedokázala udržet slzy (ačkoli jindy by se za to nenáviděla, protože pětapadesátiletá žena nemá plakat, ta se má jen smět).

Notnou chvíli takhle seděla – s hlavou v dlaních, protivně chladné slzy je lechtaly, když ji tekly od zápěstí k loktu, řasenka se ji stírala, takže měla na rukou tenké černé linky jako notovou osnovu.

Najednou se napřímila. Byla rozhodnutá bojovat. Najít alespoň jediný důkaz o existenci může, kterého si vzala a s kterým prožila nejlepší část svého života.

Otevřela svou šatní skříň a zadívala se na krabice, které se ukrývaly na dně. Chvíli pátrala očima, pak vyňala hnědou papírovou krabici od bot, posadila se a  položila ji před sebe na podlahu.

Zaváhala.

Tady do té krabice jsem si schovala naše dopisy. První dopis, který mi psal v roce osmdesát dva. Psal, že mě viděl v kavárně a jelikož se přátelí s mým spolužákem ze základní školy, dostal se k mojí adrese. „Nechtěla byste si se mnou vyrazit do biografu? Nebo do divadla?“ Měla jsem tajného ctitele, to byl úžasný pocit. A byly tam dopisy z dalších let. Dopis... začervenala se, který mi psal po naší první společné noci. Po mé první noci. Pamatuju si pár veršů z té básničky,, kterou mi tehdy napsal:

Romeo měl svou Julii

A Beren zase Lúthien,

Však jen ať si je nechají,

Jen ty budeš mým opiem.

Nikdo mi předtím nepsal básničky. Nikdo mi předtím nekupoval knihy, nedržel mě za ruku, nelíbal mě tak vášnivě.Vlastně mě nikdo předtím pořádně nelíbal. Jen jsem si to někdy v noci představovala a líbala přitom polštář. S nikým jsem předtím...

Ty řádky a verše, které mi psal, když byl daleko ode mě. Když jsme se nemohli vidět. Sbírku od Vrchlického, kterou mi donesl, když jsem byla nemocná. Všechno mám schované.Mé nejdražší poklady.

Už nemohla déle čekat.

Otevřela krabici a rázem ji opět spadla hlava do dlaní.

Místo starých obálek, knihy, sušených květů a prstýnku z poutě (zastupoval snubní prsten) jen hromada cetek z jejího mládí. Kamínky z dovolené od Máchova jezera, řetízek po babičce... nic, co by tam chtěla najít. Ve skříni místo pokladů schovávala kostlivce.

Začala vytahovat další krabice, otevírala je a po zjištění, že v ní nejsou dopisy ani nic, co hledá, je házela někam dál do pokoje.

Další krabice – nic.

Další – nic.

Další... uviděla nahoře několik obálek a celým jejím tělem projelo napětí. Nemohla se dočkat, až je otevře, ale na druhou stranu se toho děsila. Opatrně vzala do rukou první obálku a prohlížela si ji. Adresa byla její, ještě když bydlela s rodiči, ale ten rukopis neznala. Otevřela obálku, rozevřela dopis... Nějaký muž ji zval na schůzku. Do Muzea. Údajně spolužák z nějakého semináře, na který si nepamatovala, že by do něj kdy chodila.

V dalším dopise ji nějaká soudruh navrhoval, aby napsala do jeho týdeníku další článek, že by to mohli probrat nad šálkem čaje v kavárně Elektra. Ale ona nikdy pro žádný týdeník nepsala! Rozhodně ne ještě na škole!

Další dopis – datováno pátého srpna osmdesát čtyři. Nějaký muž ji psal o jejich setkání, že by si to chtěl zopakovat. Příští týden ve středu bude mít zase volný byt. Že je skvělá ženská, že je mu s ní dobře... zběžně dočetla a v slzách začala dopis trhat na kousky. Odesilatele neznala, nevěděla kdo to je. Pátého srpna toho roku se vdávala za svého nynějšího manžela! Nikdo ji nepsal dopisy! Nikdo neměl právo ji zvát do svého bytu!

Zhnusená trhala každý dopis, který otevřela. Ani je pořádně nečetla. Odhadem to byly dopisy od šesti adresátů. Od šesti různým mužů. Dívala se na tretky, které byly v krabici spolu s dopisy. Korky z lahví, květy ze střelnice, staré lístky z kina (ty filmy v kině nikdy neviděla).

Utekla do koupelny.

Měla nesnesitelnou chuť si, po skoro pětadvaceti letech, zapálit cigaretu. Otevřela spodní šuplík komody na ručníky a hledala záchrannou krabičku cigaret, kterou si tam její manžel schovával a myslel si, že o tom jeho žena neví.

Nenašla.

Rezignovaně se zasmála.

Chytla se oběma rukama umyvadla a zadívala se na svůj odraz v zrcadle.

Její tvář v zrcadle byla nejasná. Její vlasy začaly splývat s barvou kachliček. Kontury jejího obličeje se rozpíjely. Oči byly matné, jako by tmavly a schovávaly se hlouběji do lebky. Nic nemělo svůj pevný tvar. Její ústa vypadala jako rozkousaná jahoda. Netvárné. Odpudivé. Zanikala, což se stane s každou postavou, když se skončí její role v příběhu.