Zasněná (pokrajuču)

Posadila se ke stolu a civěla před sebe.

Co měla dělat?

Nikdy ji nenapadlo, že se něco takového může stát. Že někdo mže beze stopy zmizet. Měla vymyšlené scénáře pro případ nevěry, povodní, přepadení i infarktu, ale nikdy nepomyslela na zmizení manžela. Nebo na jeho smrt. Byla si jistá, že zemře dříve než on.

Vzpřímila se. Zbytek jejího smyslu pro povinnost ji připomenul, že by měla jít do práce. Jakkoli to působilo zvláštně nebo nelogicky, šla.

Ani nevěděla jak se ocitla u fakulty, na které učila, a u své kanceláře. Kabinetu. Oázy vědomí. Hledala správný klíč, nervózně šoupala pravou nohou, pak klíč zasunula do zámku a bezděčně se zahleděla na jmenovku.

Strnula.

Chvíli jen zírala, jako by ji ne a ne dojít, co je špatně. Najednou to udeřilo jako blesk z čistého nebe. Na jmenovce bylo napsáno její dívčí příjmení. Mužovo příjmení, které hrdě přijala druhého dubna čtyřiatřicet let zpátky, zmizelo.

 Vběhla do kabinetu a rychle za sebou zavřela dveře. Kabelku hodila na stůl.

„Co to je? Co to má k sakru znamenat?“ Rozhořčeně chodila ode dveří k oknu a zase zpět, dívala se na knihovnu, na svůj stůl... na kterém vždy měla jejich společnou fotografii. Černobílou, z dob, kdy byli teprve zasnoubeni a trávili víkend s ruském hotýlku v centru Prahy.

Oběhla si stůl a vzala do ruky rámeček a hned s ním mrštila o zem.

Místo fotky z Prahy tam byla fotka z konference, kde si podávala ruku s jedním mladým spisovatelem. Tenkrát se skvěle bavila, ale nyní celou konferenci, nebohého spisovatele i prodavačku, která ji rámeček prodala, nenáviděla.

Opět se ozval smysl pro povinnost – měla by jím učit.

Roztržitě posbírala knihy a papíry ze stolu a šla. Po cestě se začala probírat poznámkami, protože si nebyla schopna vzpomenout, kde skončila a u koho má dnes začít. Když si konečně uvědomila, že má dnes přednášet (i když studenti o tom mluvili spíše jako o kázání) o svém oblíbenci.

Rozhlédla se po učebně, stále stejných věrných dvacet... možná pětadvacet tváří.

„Dobré ráno. Dnes nejsem úplně ve formě, omluvte mě, prosím, ale snad to nějak zvládneme. Čeká nás internacionální spisovatel, kterého můžete číst ve více jazycích, než bych momentálně dokázala vyjmenovat.

Vladimir Nabokov. Narozen dvacátého druhého čtvrtý osmnáct set devadesát devět v Ruském Petrohradě. Jeho životopis vám zde ale rozprávět nebudu, na to máte sekundární literaturu... když už o tom začínám, tady máte seznam,“ podávala dívce v první řadě hromádku papírů, „abyste věděli, z čeho vám doporučuji se učit.

Jen pro ilustraci –šlechtickáá rodina, na jeho otce byl spáchán atentát v roce dvacet tři. To zrovna ukončil studium na Cambridgi. Poté Nabokov s matkou a sourozenci odjel do Německa. Pseudonym Sirin – to si prosím zapište a můžete si o tom něco zjistit. Učil ruskou literaturu na Wellesley college a na Cornelově univerzitě v USA...“ V ten moment úplně zapomněla na to, že má nějakého manžela a že o momentálně nemá.

Když mluvila o tématech a následně o motivech v jeho dílech a začala mluvit o jeho motýlech, vzpomněla si na motýly z dnešní noci. Její řeč plynula jako by byla nahraná na pásce, ale její myšlenky se rozutekly. Hlavou ji proběhla myšlenka, že celé je to jen sen. Že se ji to všechno jenom zdá. Vše do sebe zapadalo. Matné obrazy, šumivé zvuky a cesta do práce, na kterou si vůbec nepamatovala. Ta myšlenka ji naplnila radostí.

Je to jen sen!

Její hlas začal sílit, její gesta se začala rozšiřovat a po chvíli její osobnost naplnila celou posluchárnu světlem a životem. Byla dokonale ve své kůži.

Nevěděla jak, bylo po přednášce.

Spěchala domů – cesta uběhla rychle.

Dívala se kolem sebe a připadala si jako Alenka v Říši divů. Tramvaje teď byly spíš velké housenky, které požíraly a vyplivovaly lidi, než stroje. Šedé nebe byl satén jejího ložního prádla. Jemný déšť bylo padající štěstí. Černí ptáci, kteří ještě neodletěli, seděli na větvích a ji připadalo, že z jejich hrdel se nedere nějaký neurčitý zvuk, ale zadrhávané nevermore.

Sny dokážou být úžasné, pomyslela si. A děsivé. Ještě se mi nestalo, abych se ve snu tak vystrašila. Bože, všechno působí tak živě! Jako ten sen o Paříži kdysi před lety. Ten můj starý blázen se mi bude šíleně smát, až mu to povím. Až se probudím. Jen si lehnout do postele jako bych chtěla usnout. A probudím se. Tak to bývá.

Vlastně je to můj první lucidní sen. Páni. Paráda. Mohla bych jít vykrást banku nebo třeba skočit ze střechy. Ale ne, dnes je strašně těším na probuzení.

Když dorazila domů, jen si rychle vyzula lodičky, kabelku hodila na pohovku a skoro běžela do ložnice. Ani se nepřevlékala a rovnou si lehla, i když se obávala, že tak rozrušená neusne. Trvalo to asi jen deset minut.

Usnula.

Když otevřela konečně oči, pomalu se zvedla na rukou a podívala se na druhou stranu postele. Nikdo tam nebyl.To znamenalo, že musí být v kuchyni... zase.

Udělala přesně dva kroky od postele, když ji došlo, že má na sobě stále cihlově červenou košili a pouzdrovou sukni.