3.
Další tři roky ležely
cibule na dně zásuvky. Zapomněl jsem, že existují a dál jsem zaspával, nestíhal
a opisoval bez využití zakázaných prostředků. Spodní zásuvka byla passé.
Najednou jsem se ocitl na vysoké škole. Byla to úžasná doba
plná vysedávání po kavárnách, uměleckých akcí, přednášek ale také seminárních
prací. A já vždy dělal vše na poslední chvíli. Pohromou byla ročníková práce,
kterou jsem odkládal a najednou mi profesor napsal, že do konce týdne chce
alespoň polovinu... takže asi deset stran. Byla středa. A nešlo si to jen tak
vycucat z prstu nebo to složit z knih v knihovně. Chtělo to poctivou práci.
Seděl jsem tři hodiny
nad materiály a chtělo se mi brečet.
Najednou přišlo
vnuknutí.
Hodinky.
Zase jsem to udělal.
Byl pátek večer a já udělal cvak a
vše se zastavilo. Po uplynutí dne, který trval neskutečných čtyřicet osm hodin,
jsem měl hotovo.
Neberte to ale jako
jednoduché a prvoplánové řešení! Žádalo si to velkou přípravu! Jídlo a pití,
které během té doby chci konzumovat jsem rozestavěl v kuchyni po stole. V
koupelně jsem napustil do největšího kýblu vodu (ve stopnutém světě neteče
voda, nesplachuje se). Otevřel jsem si v pokoji okno a dveře do potřebných
místností (být uvězněn v jediné místnosti by nebylo příjemné). Cvak a zapsal
jsem si přesný čas, přesně na minutu. Až na hodinkách uplyne čtyřiadvacet
hodin, stín bude přesně na stejném místě, jako nyní. Pak to opět spustím.
Chvíli jsem fascinovaně
zíral na vteřinovou ručičku, které trvalo dvě vteřiny, než se přehoupla k další
metě.
Od té doby jsem opět
znevážněl. Zastavoval jsem čas, když jsem se potřeboval učit na zkoušku. Když
jsem neměl hotový referát. Když jsem neměl dočtenou knihu na seminář z
literatury. Měl jsem díky tomu pověst pilného studenta – mnoho kolegů se
divilo, kde na to všechno beru čas – a já se jen usmíval a říkal jsem „To víte,
timemanagament! Umění si zařídit čas!“
Už v té době jsem se
seznámil z Lucií. Byla dokonalá a já nějak tušil, že s ní zůstanu do konce
života. Studovala filozofii, byla vegetarián a stále chodila na akce, kde se
mluvilo o životním prostředí. Vštěpovala mi lásku k přírodě, k poezii, k
třídění odpadu. Dokonce i použité kondomy chtěla házet do kontejnerů na plast.
Bláznivá ženská. Tak bláznivá, že když jsem ji po skoro pěti letech požádal o
ruku, svolila.
Často vtipkovala. Ptala
se mě, jestli mě po letech neomrzely všechny ty příběhy, které čtu. Samé lidské
tragédie. Marně jsem se ji snažil vysvětlit krásu racionálních pohrom. Tolikrát
jsem ji vyprávěl o úžasné knize a chtěl ji zaujmout. Ale ona milovala tu svou
filozofii, blázny pohádkáře s jejich trpaslíky a zombíky. Mytologie pro ni bylo
to, co pro mě vyprávěcí styl a pořádný zvrat založený na maličkosti. Fatální špendlíky, tak tomu říkala. A já
ji za to miloval ještě víc.
4.
I ona, má Lucie, je
důvodem, proč píšu tyto řádky.
Seděli jsme spolu v
obývacím pokoji a dívali se na televizi, jako správný usedlý pár, když najednou
ve zprávách začala reportáž o globálním oteplování. Rozpouštění ledovců vlivem
zvýšené teploty ovzduší. Všechno taje. Do desíti let bude celá planeta pod vodou.
Do té doby už budu mít doktorát,
pomyslel jsem si sobecky.
„Dobře nám tak,“
pronesla Lucie, „to má lidstvo za svoje ledničky a plasty a kácení amazonských
pralesů! A teď budou zoufat, idioti.“
V mé hlavě ale zněly
jen slova reportérky „zvýšení teploty..“ a já věděl, že jsem tomu na vině. Že
kdybych nezastavoval čas, otáčela by se Země stejně rychle, nezpomalovala by.
Žádné zbytečné zahřívání by nebylo. Já jsem na vině. Moje dospávání. Lenost.
Chtíč. Pýcha, když jsem po sexu zmáčkl stopky, abych nabyl sil, a mohl pak
ještě jednou uspokoji svou neukojitelnou ženu. Všechny ty malichernosti
přivedou lidstvo do hrobu. Do velkého vlhkého hrobu. Nikdo neunikne, pevnina
nebude. Přesídlení na jinou planetu nepřipadá v úvahu – zatím tam není ani
pořádná základna. Umřeme.
„Je to moje vina,“
hlesl jsem.
Lucie mě objala a
přitiskla si mou hlavu na prsa, „Je to vina nás všech.“
A já doufal, že na
světě je víc cibulí, které dokážou zastavit čas. Že na světě je víc sobců,
kteří to využili ve svůj malicherný prospěch. Že to není jen má vina. Jen má
vina. Všichni zahynou. Všichni lidé, které miluji. Má žena. Má nádherná žena. A
miliardy neznámých lidí.
Přitiskl jsem se k její
hrudi a doufal, že mě udusí. Chtěl jsem ji vysvětlit, jak to myslím. Chtěl jsem
se ji doznat, ale nemohl jsem překonat strach, že by mě v posledních dnech
našich životů opustila, kdyby věděla, jak to ve skutečnosti je. Přiznání mi
svíralo hrdlo a dusilo mě.
Když jsem se ji podíval
do očí, do těch kouzelných očí, chtěl jsem se ji zase přiznat, ale nedokázal
jsem ze sebe vydat jedinou hlásku. Co by se stalo, kdybych ji teď chytil za
ruku a stiskl to malé tlačítko...? Kdybychom si mohli dožít své životy.
Nenáviděla by mě.
Ten večer jsem šel pro
ty hodinky... znovu jsem se podivil těm detailům, té krásné řemeslné práci. Pak
jsem vzal paličku na maso a roztřískal je.
Žádné komentáře:
Okomentovat