5.
Celých deset let jsem
se tomu snažil nějak utéct. Žít jako by se nic nestalo.
Dostudoval jsem a začal
učit literaturu na střední škole. Dodělával jsem si doktorát, abych mohl učit
na vysoké. Vlastně za ten cíl vděčím své ženě. To ona mě na to nějak navedla...
své nadšení nějak převedla na mě a už to bylo. Učím. Ona v řádném doktorském
studiu učí na střední, na vysoké a pomáhá psát lingvistické knihy. „a kolektiv“
je sice nicotná fráze, alespoň otevření jde na úvodní straně vidět její jméno.
Abych se zbavil pocitu
viny, četl jsem. Utíkal jsem do dob Francouzské revoluce, na pouť přes Ameriku,
lovil jsem velryby a umíral touhou po malé Dolores. Ale očividně nejsem dobrý
běžec. Jsem spíš sprinter než maratonec.
V zájmu zachování
klidu, jsem včera musel studentům zadat esej na téma Velká potopa dnes. „Zkuste to třeba napsat jako esej, kterou bude
číst ten, co to způsobil,“ požádal jsem je (zkrátka jsem si nemohl pomoct).
Chvíli se na mě dívali nechápavě, ale pak uchopili pera a třídou se rozhostilo
to zvlášť krásné šustivé ticho, kdy kuličky prupisek laskají papíry. Ty děti...
kterým je sedmnáct... jsou úžasné. Krom toho, že je nefér umřít tak mladý tam
nebyla jediná výtka. Jako by je zánik světa ani moc netrápil.
Jeden klučina – černá
ovce křesťanské rodiny – napsal vtipnou esej o tom, jak očekává Noemovu archu,
aby ho odvezla. „Nevím, jak to funguje. Nedostal jsem žádný dopis s
instrukcemi, žádné místo srazu věrných oveček. Záchrana se nekoná?“ A mně
začalo být líto, že umře. Mohlo z něho něco být.
Dvě slečny psaly, že se
jim nelíbí, že zemřou jako panny. Tři kluci měli podobný problém. Dokonce byly
všechny práce podepsány, i když jsem říkal, že je nemusí podepisovat, pokud se
stydí.
Večer jsem některé
práce četl ženě. Nejprve se usmívala, pak mi se slzami v očích poděkovala, že
jsem před třemi lety odmítl návrh, že bychom si udělali dítě. „Nesnesla bych,
aby naše malé nevinné dítě muselo takhle umřít. Byly by mu nanejvýš dva roky.
Děkuju.“
Z očí se mi taky
vyvalily slzy – bohužel to nebyly slzy dojetí, jak si asi myslela – byly to
slzy sobeckosti. Nebýt mě, malého Indiana Jonase, nemusel by být konec světa.
Asi. Nejspíš. Mohli jsme mít to malé dítě. Mohli jsme ho pojmenovat po některém
z našich prarodičů. Sledovat první krůčky, zapisovat první slůvka, číst mu před
spaním a dezinfikovat rozbitá kolena. Ale to se nestane.
Políbila mě, abychom tu
šťastnou tragédii mohli sdílet. A já ji taky políbil jak jsem jen mohl, snad
abych ji to alespoň trochu vynahradil. Tu noc jsme se naposledy milovali.
6.
Další den, jsme si
pustili televizi. Skoro pořád dávají zprávy, kterým teď říkají Poslední zprávy, protože nikdo neví,
které jsou poslední.
Hlasatelka je
neupravená, nemá čas na make up, je to zbytečné. Už nikoho nezajímá jak vypadá.
Asi sto kilometrů
široký pás kolem všech pobřeží je zaplaven. Ilustrační záběry jako z
katastrofického filmu. New York už není. Japonsko téměř zmizelo. Británie je
téměř celá pod vodou – jen bohatí občané se mohli dovolit přeletět letadly na
pevninskou Evropu. Chille se zmenšilo na polovinu. Panika. Křesťané se
shromažďují v Jeruzalémě a čekají na spasení. Hinduisté nosí vše, co mají
kravám, čekají na zázrak. Muslimové se obviňují navzájem. Židé se modlí.
Buddhisté se usmívají. Vypadá to, že konečně je všem rozbrojům konec. Každý bůh
je pravý.
Pak přišla poslední
zpráva.
„Brzy se stane to, čeho
se všichni obávali – z velkého ledovce se odlomí kus velký asi jako Čechy...
jeho pád do Severního moře...“ hlasatelka byla ještě více bledá, „způsobí
přílivovou vlnu,“ z očí ji kanuly slzy, „a zaplaví zbývající část Evropy. Vlna
přijde ze severu. Předpokládaná doba zaplavení... do osmi hodin.“ Pak se obraz
sám vypnul a bylo ticho.
Ptáci nezpívali. Venku
nikdo nekřičel. Křičelo jen moje svědomí. Tak moc jsem si přál, aby těch cibulí
bylo víc a nebyla to všechno jen moje vina. Alespoň jeden další exemplář.
„A co teď?“ zeptala se
Lucie.
„Budeme čekat.“
Žádné komentáře:
Okomentovat