Time management

Říká se, že každý člověk má své tajemství. Ať už je to závislost, fobie, mindrák, skutečnost, že jste o panictví přišli až ve třiadvaceti... u mě je to čisté tajemství. Něco, o čem se nemluví, by to protože nikoho ani nenapadlo.

Jsem sériový vrah. Tedy ještě ne, ale stanu se jím... podle BBC zbývá maximálně týden, než lidská hloupost (ano, naivně věřím, že hloupost více lidí, ne jen má), zahubí miliony lidí. Po měsících všudypřítomné paniky to všechny přešlo. Nemůžete bojovat, když váš nepřítel nemá viditelnou a hmatatelnou podobu. Teda má – mě – ale o tom nikdo neví.

Přišel čas, abych konečně šel s pravdou ven. Po skoro osmnácti letech. Dnes mám poprvé (a zároveň naposledy) odvahu povědět svůj životní příběh. Možná je to spíš zbabělost. Žít s tajemstvím je lehké, zemřít s ním ne.

Ale abyste pochopili všechny mé popudy a důvody, budu muset začít hezky od začátku...

1.

Bydlel jsem tenkrát s rodiči v malém městě, jehož jméno není důležité. Žili jsme v bytě v domě postaveném za první světové války. Krásný cihlový dům vysoký čtyři patra. Miloval jsem ten dům. To je vlastně jedno, takové detaily nejsou důležité.

Půjdu rovnou k věci, protože času je málo, ubývá mi slov a zkracuje se mi dech.

Naproti naší rodině bydlel jeden muž. Většina obyvatel domu, včetně mě, ho znala jen podle jména na poštovní schránce, popsat by ho nejspíš nikdo nedokázal. I já Tajemného souseda viděl jen párkrát. Naposledy jsem ho viděl, když ho odvážela sanitka – při chůzi se schodů uklouzl, zlomil si nohu a ztratil vědomí. To pro mě byl impulz. Byl jsem malý kluk a toužil jsem po dobrodružství! Ne hrát fotbal nebo stavě vesmírné lodě ze stavebnice. Chtěl jsem opravdové dobrodružství jako Indiana Jones. Bojovat se zloduchy, odhalovat tajemství...

Další den ráno jsem nešel do školy. Měl jsem plán. Jedna strana našeho domu směřovala k lesu. Bylo tam útulno, nikdo tam nenahlížel a proč tak, když tam bylo jen pískoviště a houpačka. A právě na tuhle stranu směřoval balkón našeho souseda.

Jako Indiana Jones jsem se postavil na popelnici, z ní jsem vylezl na stříšku nad vchodem a po okapu vyšplhal do druhého patra na balkónek. Otevřel jsem dveře (tenkrát měly dveře dřevěné rámy a s trochou cviku šlo otevřít vše) a protáhl se do bytu.

Všude byla spousta papírů, krabic, knih a podobného harampádí. Dával jsem si pozor, abych nic neshodil. V pokoji, do kterého jsem vešel – obývací pokoj – byla velká knihovna, zastavil jsem se a studoval názvy na hřbetech. Většinou knihy o fyzice... v češtině, němčině, angličtině, francouzštině... už mi nebylo tak divné, že nevycházel ven. Určitě se nenudil. Jednu polici zabíraly knihy s pestrobarevnými obálkami. Žádného z jejích autorů jsem neznal, ale podle názvů v nich šlo o cestování časem. Prostě hloupé, tuctové knihy, kde hlavní hrdina zachraňuje svět.

Doteď mám k tomu druhu literatury averzi. Spisovatelé, kteří se snaží ze svých nudných a bezcenných životů uniknout do utopie. Fantazie je dobrá věc, pokud má smysl. Jen kdyby věděli.

U dalšího stolu byly další hordy knih a papírů popsaných různými vzorci, kterým jsem ani v nejmenším nerozuměl. Na některých už byla vrstva prachu a mrtvý hmyz.

Všiml jsem si, že poslední zásuvka stolu je zamčená. To je ono! pomyslel jsem si, Ta záhada, kterou musím vyřešit! Nejdřív jsem hledal něco, čím to odemknout – nakonec jsem v kuchyni (využívané spíš jako pracovna) na masivním dřevěném stole mezi ozubenými kolečky, destičkami, baterkami do hodinek a různým nářadím našel svitel drátu. Kousek jsem uštípnul a utíkal zpět ke stolu. Kleknul jsem si a se zatajeným dechem drátek strčil do klíčové dírky. Chvíli jsem s ním točil, pak jsem uslyšel cvaknutí – zásuvka se otevřela. Opatrně jsem ji vysunul – připadal jsem si jako archeolog objevující zapomenutou hrobku – a našel v ní dřevěnou krabičku.

Když jsem ji otevřel, spatřil jsem cosi zabalené v měkké černé látce. Bylo to hedvábí. Vzal jsem ho do ruky, vyklouzlo z něho cosi oblého a lesklého. Druhou rukou jsem to opatrně vzal. Byly to hodinky. Staré stříbrné cibule, jaké nosili páni v černobílých filmech. Řetízek na přicvaknutí u nich nebyl, ale to mi nevadilo. Měl jsem svůj poklad. Stříbrnou drahocennost, které přidávalo na ceně to, že jsem ji sám objevil. Překonal jsem všechny nástrahy. Dostal jsem se do bytu, postupoval opatrně jako profesionální archeolog (nebo spíš vykrádač hrobů) a překonal jsem i ten zámek.

Hadřík jsem schoval zpět do krabičky, tu do šuplíku, zamkl jsem a svou zaslouženou kořist si strčil do kapsy.

O pár dní později se soused se sádrou na noze vrátil z nemocnice. Ještě ten den k nám znovu jela sanitka – oběsil se. Dnes už ho chápu.

Říkám to s těžkým srdcem, ale nic jsem si z toho nedělal. Sousedova sebevražda pro mne byla jen vyvrcholením jeho šílenství (ovšem rodiče mi řekli, že tak často končí lidé, kteří nemají rodinu a přátele – nejspíš mě tím chtěla odradit od samotářského života).