Dívka, která se smířila se schizofrení

Zrcadlo je nejlepší přítel člověka ...dokud nezačne odpovídat.

Měla mnoho přezdívek. Jinak ji oslovovali doma, jinak kamarádi v hospodě nebo ve škole, jinak ji říkal její přítel. Někde na pozadí vše těch jmen, přičemž každé pojmenovávalo jinou stránku její osobnosti, se začalo rodit cosi nového. Nejen nová nálada nebo póza, ale rovnou nová osoba. A ona dívka si toho začala být vědoma. Snažila se zachovat klid. Nezačala hledat exorcistu, nemodlila se –

 rozhodla se, že toho démona začne studovat. Smířila se se svou chemickou schizofrenií.

Ne, tohle není začátek další (ne)strhující fikce. Takhle to doopravdy bylo a je.

Na začátek vysvětlení: pokud se někomu zdá divné, že si člověk může být vědom toho, že má ještě jednu osobnost a je mi schopen hned napsat seznam (hnidopišských) relevantních argumentů –  můžete si to odpustit. Tady totiž nejde o přirozenou... vrozenou... o normální formu schizofrenie. Ta má má chemické... hormonální... důvody. Oni totiž do kolonky "vedlejší účinky" do příbalového letáku nenapíšou, že se ve vás vytvoří osobnost navíc, která bude podle vašeho (racionálního a objektivního) úsudku úplná p***.

Začalo to nenápadně. Doba zkoušek, nervy tečou, emoce pracují... pravidelně jednou za týden se člověk přistihne při tom, jak se přemlouvá, ať se na všechno vykašle a jede někam zachraňovat delfíny. V dalším momentu se přistihnete, že brečí, i když má na splnění zkoušky ještě jeden pokus (což je třeba u mě opravdu divné – pláč, ne neúspěšný první pokus).

A od té doby brečíte pořád.

Ani pohádat se s nikým pořádně nemůžete, protože v momentě, kdy vám někdo začne křivdit, cítíte to mravenčení v nose (nebo jak to nazvat).

A to je moment, kdy vám... teda mi... to začne být divné. Protože jsem taková nikdy nebyla. Nejsem,

Pokračuje to iracionálními pocity:
na hodině se mluví o něčem, co mi připomene nějaký (čtěte: jeden určitý) osobní problém. Místo toho, abych si řekla běžné "Ano, všichni mi to připomínejte, haha." se mi vlijí slzy do očí. A pak se to snažím zadržet. Jedu za svým Strážným Andělem – autobus mi ujíždí před nosem, čekám na další. Čekali by jste, že mě to poznamená? Ano. Samozřejmě. I to, že Anděl nestojí tam, kde vždycky. Vyvrcholí to tím, že ležím a brečím a do toho se začínám smát, protože nad tělem zase začíná získávat převahu původní osobnost.

Znáte ten pocit, když se vám něco nepovede a vy jen mávnete rukou? Já taky. Ponadávám si a klid. Ale ne! Chemie (čti: Chemí; tak jsem si tu měkkou píp dneska ve vlaku pojmenovala) stiskne rty a začne brečet. Pravé krokodýlí slzy! Kdybych měla ocas, mohla bych se k nim přidat... podoba by tam byla. A v ten moment mi to vážně začalo vadit.

Nejen ty pravidelné noční deprese, které končí tím, že sedím v posteli, brečím a skuhrám, aniž bych měla vážný důvod (to je relativní – ono to vážné je a není). Teď budu skuhrat nad každou hovadinou?

A co je ještě horší – iracionálně žárlím. Sedím s Andělem v MHD... běžná cesta... když si podívá na dívku s knihou v ruce, co že to čte. 

Já: řeknu nějakou vtipnou poznámku, něco o červených obálkách a červených knihovnách, nebo že ji to alespoň ladí k vlasům a neřeším to. Navíc to sama dělám, sleduju, co kdo v mém okolí čte, a je mi jedno, kdo to je. – Naproti tomu Chemie: nenávistně se na slečnu podívá, protože je hezčí, mladá (vtip je v tom, že mi je 21), hezky oblečená a navíc čte, na což já poslední týden neměla čas. A dívá se na ni můj Anděl! 

Přitom vím, že je to naprostá blbost, protože oba sledujeme jenom obálky... názvy a autory. A on se mi pak za to směje a já se směju taky, protože dobře vím, že je to blbost. Že to není tak, jak si Chemie myslí.

A tím končí mé vylévaní si... sebe. Nevermore. 

Nevermore.