Obrazy

- uvažovala jsem, co má za smysl psát si nějaké obrazy... nějaké detaily... A víte co? Nemá to smysl a právě proto to budu psát. Ze cviku, pro pocit, pro metafory a metonymie. Fight for this...

Běžec -

člověk běžící lesíkem. Černý oděv přisátý na tělo jako druhá kůže. Kontroluje si dech, protože mu to vždy dělalo problémy a jeho vlastní paranoia ho nutí, aby si stále opakoval, že se musí nadechovat nosem. Výdech ideálně ústy. Nádech nose. Nezaměnit to. Nádech ústy je klacek přes cestu, jedovatý had, který vylezl po období chladu, aby se vyhřál n slunci. Silné nohy se střídají, lýtka napínají, ruce mu pomáhají dopředu jako plavci. Proplouvá světem - cesta se změnila v potok a on plave, kope nohama, nádech nad hladinou, výdech pod chladinu. Ano, vzduch je stejně teplý jako pomyslná voda, jednoho by to mohlo zmást. Nevnímá svět. A proč by taky měl. Stromy jsou ještě holé, jde slyšet jen zlovětný hvizdot ve větvích. Zpívající ptáci jsou daleko, někde, kde na ně přímo světí. Nejzajímavější je cesta. Jednotlivé klacíky. Okolo něho není nic. I kdyby na přilehlém paloučku zrovna souložili milenci, nebylo to dúležitější než nádech nosem a výdech...

Dívka ve vlaku, 

sedí o řadu dál, o řadu blíže cíli, než pozorovatel. Dívá se z okna, vypadá tak uhlazeně.Jedinou její životní chybou je dnešní rozmazaný make up. Instinkt říká, že v sobě něco má. Nic nečekaného (pozorvatel už viděl snad všechno - alespoň si to myslí). Klame vzhledem. Je přesně tak rozmazaná a roztěkaná jako její tvář, jako její make up. Nejspíš pochybuje. Nad vším. Protože zrnko pochybnosti je hnojeno vším, rozrůstá se neuvěřitelně rychle. Pampelišky se mohou jít schovat. Ona to nezvládá... ano, nejspíš na to právě myslí. Na to, jak udělá, co má. Jak neudělat to, co nemá. Jak to spolknout jako rybí tuk ze lžičky. To utrpení, které mnohho lidí neznám (pozorovatel ano, ten zná všechno - alespoň si to myslí). Myslí na práci, kterou nemá. Rodinu, jejiž stav se těžko odhaduje. Přítele, protože toho má v dnešní době snad úplně každý a zoufalci zvlášť. A nebo se pozorovatel plete. Všechno je jinak. Nebo alespoň může být.

Už je to zase tady,

po příliš krátné době se vrátilo urpení se špičatým stanem, Křiklavá červená a ex-žlutá, očividně už za sebou mají tolik štací jako principál, který pokuřuje před svou maringotkou a sleduje mladou slečnu (podle postavy nejspíš akrobatka) vytírající vstupní bránu - tu maringotku s platovými pozlacenými lvy a spidemanem na střeše. Ale on může, není to jeho krev. Kulatý prostor ohraničený plůtkem špičatým jako uši neopýra, ale zase v té ošklivé barevné kombinaci. Jde vidět i maringotka (odporné slovo, ale nejde se mu vyhnout - pokud mluvíte o cornflakes, musíte zmínit misku a mléko), na které je velkými červenými písmeny napsáno jméno cirkusu. To písmo by se spíš hodilo na mariášové karty. Oblé, snaží se budit dojem jakési uhlazené divokosti. Všude je cíti sladký zápach hnoje (a to jsem se Baudelairovi nerozuměla...) připomínající něčím dětství. Kdy nic nebylo sterilní a co hnilo, to hnilo. A tady to taky hnije, zašlá žluť zanedlouho pohltí vše kolem sebe a zůstane... maringotka.

Dívka,
je zády, jde si vesele svou cestou. Věřme, že je to dívka, protože z pohledu na záda někdy nejde poznat věk dané osoby. Mohla by to být dospělá žena... bezpochyby je to žena. Podívejte na ty boky. Na tu chůzi. Trochu houpavou, ladně dopadající chodidla na studené dláždění ulice. Pravou rukou máchá do prostoru, jako by jí to pomáhalo udržovat rovnováhu. Hlavně nestoupat na čáry, ruka pomáhá, ačkoli to logicky ani fyzicky nejspíš nejde dokázat. To, co dokáže tak bezpečně upoutat pozornost jsou ale její vlasy. Husté medové kadeře, které se jen tak pohupují na zádech jako královna Elizabeth na červeném koberci. Jako hvězda představení. Na nějakých dvacet metrů nejde vidět nic jiného, než přávě ty vlasy. Jako by je člověk dobře znal, jejich lehkost a hebkost. Ostatní lidé jsou vytěsněni ze zorného pohledu a přece víme, že ma jsou. Minimálně tři další lidé na té ulici jsou. A všichni z té ženy mají stejný pocit. A proč by neměli mít, možná ji také znají. Nebo si to myslí.