Obraz druhý - úžasná, elegantní dáma, plná života (má ho víc než já, a to jsem o tolik mladší). Milý monolog, během kterého utíkám myšlenkami k modro-bílo-růžově pruhované peřině, k čaji, knihám a rtům, které kdysi nejspíš kdysi patřily porcelánové panence (Slečno D, omlouvám se, ale stále si pamatuju na tu úžasnou popisnou pasáž). Vzpomínání na povídku Pomsta, na fatálnost toho, když spolu lidi nemluví otevřeně, na debatu o důležitosti popisů a popisných pasáží. V momentu, kdy začnu uvažovat nad vlastní popisnou pasáží, jsem vytržena a s pocitem studu a viny nehodného studenta si kroužkuju, které Řezáčovy knihy si musím/chci přečíst.
Obraz třetí - vlakové nádraží, vlak, pohodlné sedadlo. Znavené tvář ženy, která si o dvě zastávky dál (o dvě zastávky blíž k domovu) přisedla. Sleduju, jak usíná. Pohled ven. Přemýšlení nad daty, roky. Vnuknutí ďábelského plánu, který si žádá intriky, lhaní, plánování a hodinku u sporáku. Samolibý úsměv a promýšlení detailů, občasné zaleknutí se, že někdo vidí, jak se tady bezdůvodně potutelně usmívám. A pak je strach opomenut a pokračuje se dál. Železniční pražce, stromy, na kterých se cosi začíná zelenat a zlatý déšť (a to už jsem si myslela, že na nás jaro zapomnělo).
Obraz čtvrtý - vyjevený výraz, pochyby (zda-li to není sen) a radost. Vím, co přijde dál, společně s děkováním a smíchem a pohledem, který říká, že jsem blázen. Zahřívání černé kožené sedačky, objímání, kvůli kterému se mi obtížně dýchá a další a další díky (přes limit toho, co bylo nutné). Snídaně, čaj, televize, pokusy\o zastavení času, což se samozřejmě nedaří. Stále stejně vyjevené dobrácké oči. Zapadlé ve svých jamkách, chráněné hustým obočím, lesknou se, hřejí a milují.
A to je z celého týdne to... co se mi podařilo napsat. Protože o odkládání povinností a znovushledání se s nemocí není tak zajímavé (ne že by tohle bylo, ale jen pro představu).
Je to krásné, drahá. Tedy... až na všudypřítomné horečky.
OdpovědětVymazat