třiadvacátého

Od mého posledního příspěvku uplynul skoro měsíc. Nejspíš se sluší dát na vědomí, že stále žiju.
Přála bych si, abych mohla říct, co důležitého se za poslední měsíc stalo. Ale ups...

Moje první veřejné čtení - bylo to fajn. Stále mám trochu smíšené pocity, uvažuju nad spoustou věcí, ale žádnou z nech zatím neumím pořádně napsat. Vypsat. Velké myšlenky přicházejí se smrtí autora.

Týden proležený s horečkami.

Konečně mám Nabokovovu poezii. Aneb mám úžasného chlapa, který umí hledat v antikvariátu lépe než já. Ut pictura poesis. Krása a úžas a zamilovanost. A motýli. A báseň z 22.7. velice potěšila. Strávila jsem s ní už pár krásných večerů (protože mě nepřestalo bavit číst ji stále dokola). Z důvodu, že to bude moje největší srdcovka jsem z ní žádnou báseň nevylepila na guerilla poetring. Jen pročítám, rochním se, přemýšlím a domýšlím, kdy by se ta či ona báseň dala použít.

Osobní zkraty a dramata cizích lidí. Teda ne cizích, ale jako ne mé vlastní. Protože já jsem v klidu. V podstatě se stýkám pouze s dvěma lidmi. Ale zpět. Ztýrané duše, kterým bych nejraději občas zakroutila krkem. Nerozhodnost není hezká. Vztahy nejsou hezké (výjimka potvrzuje pravidlo, rýpale!).

Věšení básní po centru Ostravy a do tramvaje. Nevím jak dlouho to vydrželo, ale alespoň jsem měla hřejivý pocit. Dnes odpoledne lepení Hraběte (chodit s lepící páskou v kapse kabátu je cool). Jinak jsem našla dvě. Na naší fakultě. Autora znám, takže mě obsah nenadchl. Namyšleně hodnotím a soudím, říkám, co by se dalo zlepšit. Ach, sladké pokrytectví (fuck it all).

Malá osobní vítězství. (Celkem tři.)

Ročníkovka... začnu tento týden (jsem si řekla dva týdny zpátky). Musím se do toho pustit. Hurá na hřbitov a do archivu.

Bakalářka... protože čtu knížku a na každé stránce musí být nějaká kundička, penis nebo minimálně ňadro. Protože proč by ne. Zdá se mi, že sex se všude kolem mě (otevřu internet... otevřu knihu... otevřu ledničku...). Nějak mi to leze na nervy. Kdyby to byla úplně normální kniha (hahaaa, nevím, co to znamená), kde by byl pouze archetyp sexu... ale ono je to všude. Brouzdám se v tom. Dosahuje to cca ke kolenům. Teda zatím.

Přátelé, které mám v hlavě, ale nehorázně dlouho jsem je neviděla. Myšlenky na toho největšího přítele a spoluhráče, telepatické povzbuzování a posílání energie (funguje to?). Naděje, že se má dobře. Že nikoho po nocích nemusí přemlouvat, aby zůstal naživu. Cynické pousmání. Protože nejvíc ztrápení lidé, ti, kteří by k něčemu takovému měli důvod, utěšují. Nemluví o tom. Protože to není hezké, není to estetické, zbytečné zatěžování. A pak je skoro půlnoc. Úžasní lidé jsou ti, kteří si to o sobě nemyslí (poví to o sobě pouze v žertu).

Strážil jsem srdce své čiré, když spěchal jsem k tobě. A kdosi
šel kolem, do lokte mi vrazil. Na kámen padlo a na tisíc
písní se rozletělo. Přijmi teď alespoň střepy. Ne, nevím,
kdo to šel kolem: já držel bedlivou stráž.

(Srdce, V. Nabokov)

protože dnes jsem romantik