Vyznání

Musím se k něčemu doznat. Vyznat. Vyzpovídat.

Stále vzpomínám na tu jednu. Vždy si říkám, že je to naposledy a že jsem z ní vyléčený. Častokrát mi ji ale připomene nějaká maličkost... kaštanové vlasy nějaké slečny na ulici, balkonek na jednom domě u náměstí (sochy žen, které ho rámují mají stejně dokonalé ňadra jako ona. Tolikrát jsem toužil na tom balkonku stát, kouřit ranní cigaretu, pít kávu a jen tak bezděčně si na ty ňadra sáhnout. Myslím, že by nebyly tak chladné jako ona.), opadávající javory, psí lejno uprostřed chodníku... zkrátka je toho hodně.

Zrovna dnes jsem šel kolem toho domu na náměstí. Vzpomněl jsem si na naše poslední setkání. Když jsi dělala drahoty a nechtěla jsi se mnou mluvit, protože někdo někomu řekl, že někdo říkal... ale moc dobře jsi věděla, že tě pořád... musela jsi to na mě poznat.

Seděli jsme v malé začouzené hospůdce, já kouřil a tys kašlala Típni to, sobče, dyť mě tím zabíjíš... ty si klidně zdechni, ale mě z toho laskavě vynech. stále mám před očima tvé dotčené prskání, když jsem si zapálil další. A najednou jsme si uvědomili, že jsme sami. Všichni ti tví dokonalí přátelé odešli a nechali tě s tím, kdo tě zabíjí kouřem z cigaret.

Ale ke mně jsi šla, ani ses moc neupejpala.

Nalil jsem nám kolu (protože vážně nemám jen tak doma šestnáctiletou whisky, abych mohl před příležitostnými hosty machrovat). Pořád se na mě dívala, jako by čekala, že začnu. Že budu chtít navázat tam, kde jsme skončili.

„Svlékni se,“ pobídl jsem tě a čekal, že začneš odporovat, ale ty ses jen usmála, zvedla jsi se z pohovky a rozepnula sis mikinu...

Pořád mám před očima scénu, kdy sis z pod sukně sundala černé silonky.

Otočila se zády a sundala sis tričko, ohlédla se a zasmála (nejspíš na mě šlo vidět... že mě to nenechává zrovna chladným). Udělala pár kroků, rozepnula si sukni a ona ji jen tak sjela s boků. Vždycky mě fascinovaly tvoje nádherné boky. Vykrojená pánev, to držadlo lásky. Úzký pás, ale širší boky, tak jak to má správná ženská mít. Žádná kost a kůže, ale krev a mlíko. Živočišná a temperamentní bestie, která přesně ví, co udělat, aby chlapa dostala.

Zase jsi ke mě byla čelem, usmála ses... jako muž sedící v bílé dodávce, když se blíží dítě... a jedním tahem si sundala gumičku a drdol se sám uvolnil a ta tvoje krásná kaštanová hříva se ti rozprostřela po ramenou (což jsem nikdy nechápal, protože ten drdol vypadl tak zamotaně, že rozdělat ho jedním tahem mi přišlo nemožné). Kéž by v té době vycházelo slunce, měla bys v nich krásné červené odlesky... jako kaštan, došly mi metafory.

Obraz jako od Botticelliho... nové zrození Venuše. Stála tam jen v prádle, vlasy až k pupíku, lesk v očích a pomyslné ďáblovy růžky na hlavě (ocas jsem zastával já).

S koketním výrazem jsi přestoupila ke mně... trochu ses nahnula (zase jsem měl nadosah ty tvé dvě planetky, světy vzdálené, a bezednou studánku rozkoší) a políbila mě. Byl to ten nejlepší polibek, jaký jsem kdy zažil. Tvůj jazyk, můj jazyk, to intimní setkání starých přátel pro letech (ne po takové době, ale zní to lépe než říct „po půl roce“). Kouslas mě do dolního rtu, já se musel pousmát a znovu tě políbit.

Konečně jsem si tě chytl za držadlo lásky, ty ses mi posadila na klín (jak by ten tlak nebyl už tak dost velký).

„Tak co?“ zeptala se.

„No,“ usmál jsem se, abych odlehčil situaci, „nemohu neříct, že bych tě nemohl nemilovat.“

„Ty seš ale blbec.“ zvedla se, oblékla si tričko, sukni, vzala mikinu a klapla za sebou dveřmi.

Seděl jsem jako opařený a nechápal, co se stalo. Řekl jsem něco špatně? Kolik jsem tam dal těch záporů? Však dobré, ne? Začal jsem se smát. Na podlaze zůstaly tvé černé silonky jako relikvie neuskutečněného hříchu. Ten večer jsem si vyhonil. Takže se nějaký ten hřích stejně stal. Protože každé vyvrcholení je hřích, pokud je u toho člověk sám.

A stejně se budu dál ohlížet po dlouhých kaštanových vlasech. Pořád budu chytat infarkt, pokud uslyším stejně chrochtavý smích. Stejně na tebe budu myslet. Už jen za ty nedorozumění, která nás vždycky rozdělí. Za to, že mi nerozumíš, takže musím mluvit jednoznačně. Za tvou zbrklost. Za tu myšlenkovou propast, která je mezi námi a kvůli které už asi nevždy zůstaneš právě jen myšlenkou. Sochou lemující balkonek mých snů.

To bylo mé perfektní vyznání.