Zasněná

Most lidského vědomí spojuje břeh snění a něčeho, čemu říkáme realita. Každou noc, nezávisle na naší vůli, ten most překračujeme nebo se po něm alespoň nesměle pohybujeme. Záleží na naší odvaze.

Žena, o které se chystám mluvit, na ten most každou noc vcházela, přecházela po něm na vedlejší břeh a s probuzením opět utíkala na druhou stranu. Milovala sny, protože nikdy dopředu nevěděla, co ji čeká. Prožívala v nich nejrůznější věci, užívala si nekonečné spektrum pocitů a nálad (nekonečné oproti tomu, co známe z reality). Žádný sen ji nepřišel příliš děsivý nebo šílený. Ustanovila si tedy pevný režim, aby každý den mohla ve svém úžasném světě snů trávit každý den osm hodin. Osm hodin neskutečných zážitků, setkání a bláznivin.

Ráno, o kterém se chystám mluvit, bylo ale záludnější než všechny její sny. Nečekaly ji zde žádné nadpřirozené bytosti, daleké krajiny ani její oblíbení (již mrtví) herci či spisovatelé. Nečekalo ji nic podstatného. Podstatné bylo to, co ji nečekalo. 

Zazvonil ji budík, jako každé ráno.

Chladně bílý budík ji probudil do žlutě zářivého jarního dne.

V ústech měla pachuť včerejšího dne, zato oknem vanul svěží dech toho nového.

Podívala se na manželovu stranu postele – už tam nebyl. Na rozdíl od ní byl vždy ranní ptáče, takže zatímco ona se ještě převalovala a poddávala se polosnění, on seděl s aktuálním výtiskem novin u kávy nebo chystal snídani.

Líně vstala a šla do koupelny, aby vykonala svůj rituál, bez kterého by nevkročila na ulici, ani kdyby ji tam táhlo dvacet okřídlených krys (o těch se ji zdálo dnes v noci).

„Lásko, dnes to bylo napínavé!“ přešla zpět do ložnice, mluvila nahlas, aby ji do sousední kuchyně dobře slyšel, „Byla jsem na zámku v Opočně, tam kde jsme byli loni v létě,“ přebírala se ve svých košilích a nemohla si vybrat, „ale nechtěli mě pustit dovnitř, tak jsem si to obcházela, jako že se dovnitř dostanu jiným vchodem. Ale to bys nevěřil,“ konečně si vybrala cihlově červenou košili a oblékla si ji, „ty okna byly zamřížované... chápeš to? Jenom ty ve vyšších patrech byly bez mříží. A najednou jsi se odněkud přihnal ty,“ oblékala si černou pouzdrovou sukni, „a smál ses a říkal, že těm švábům ukážeme, že máme lepší kalibr. A já se otočila a viděla jsem, že máš na něčem jako vodítku... chycených asi dvacet krys. Ale byly velké jako vlkodavi! A měli křídla!“ smála se a zapínala si šperky, „Tvar jako motýlí křídla, ale byly normálně z peří... ale barevné jako papoušci ara... a pak jsi řekl, že si mám sednou. A já nechtěla, kdo by chtěl letět na okřídlené kryse! Kdo ví, kolik to má různých morů, křičela jsem po tobě,“ zasmála se, „ale pak jsem si přece jen sedla a ty potvory vzlétly a byla to nádhera... Opočno z výšky... a pak se snášely k tomu podloubí a já jsem té svojí potvoře seskočila ze zad  a čekala na tebe...  ale ta mrcha, na kterés seděl, se jen mihla a letěla s tebou někam pryč! A tys křičel a já křičela...“ u toaletního stolku dělala poslední úpravy vlasů a líčení, „a pak ke mně přistoupil černoch v obleku jako nosí komorníci a s řetězy na rukou a řekl, že se nemám bát, že to bylo v  plánu. Pak se usmál a uvedl mě do komnaty, kde seděli mí spolužáci z gymnázia a najednou ze mě byla zase šestnáctiletá holka a šla jsem si povídat o tom, co hráli v biografu a úplně jsem zapomněla, že mám nějakého manžela.“

Vešla do kuchyně a zarazila se. Nikdo tam nebyl. Rozmrzelo ji to, neměla ráda, když své snové příběhy musela víckrát opakovat. Ani hrníček s kávou na stole. Postavila tedy vodu a chtěla začít chystat hrníčky když si uvědomila, že dva tam nemají co dělat (dostala je kdysi na narozeniny), patřily do skřínky. Vystrnadily dva hrníčky, které patřily jejímu manželovi. Zmátlo ji to. Vůbec si nepamatovala, že by je dávala jinam.

Otevřela skřínku, ale ani tam nemohla manželovy hrníčky najít... vzala tedy jiné s rozhodnutím, že až ten její starý blázen přijde z obchodu, zeptá se ho, kam je ráčil schovat.

Najednou se nemohla zbavit dojmu, že celá kuchyň je nějak cizí. Ze všeho jako by sálal zvláštní chlad. Zadívala se na věšáčky na utěrky... něco bylo jinak. Po třech sekundách ji došlo, že je jinak úplně všechno. To nejsou její věšáčky, které ji manžel už před pár lety koupil na nějakém veletrhu! Tyhle byly plastové a zašlé.

Taková změna se ji nelíbila. Chtěla si jít do koupelny opláchnout obličej (i za cenu, že se bude muset znova nalíčit), ale když tam došla, zkoprněla ještě víc.

Místo dvou ručníků – červeného a modrého – zde visel jen jeden červený. Přísahala by, že předtím tam byly oba. Večer tam byly určitě!

Na umyvadle teď byla jen jedna sklenička se zubním kartáčkem. Všechno se nějak zredukovalo na potřeby jednoho.

Vešla do ložnice a otevřela dveře manželovy šatní skříně. Oblečení tam bylo, ale už na první pohled bylo dámské – její šatník se rozprostřel přes obě skříně. Začala zoufale prohledávat zásuvky. Nenašla ani jedinou jeho ponožku.

Sedla si na postel a složila hlavu do dlaní.

Utekl jí manžel?

Tu možnost vyloučila. Určitě by si nedal tolik práce, aby si vzal vše a aby tak zahladil stopy. Slyšela by hluk. Byli spolu už skoro třicet let, neopustil by ji. Stále se milovali.

Přísahala by, že si ji nad ránem k sobě přitáhl tak, jak to vždy dělával.

Rozčileně procházela bytem.

Zmizely jejich společné fotky, pohledy, které si koupili na svých cestách, z předsíně zmizel jeho hřeben, z kuchyně láhev whisky, kterou koupil minulý týden jako dárek pro kolegu, jeho notebook byl pryč, jeho knihy byly pryč...

Dveře od bytu byly zamčeny a zevnitř byly zastrčeny její klíče.