Případ upřímné Sáry

S větším sebevědomím se dá všechno uhrát, říkala si, když si uvědomila, že dělá vlastně něco úplně jiného než ostatní. Že tady nesedí jen tak pro účast a zážitek. Nadechla se a začala si v duchu opakovat, že je sebevědomá, vtipná a krásná a sebevědomá a nic ji neskolí. Druhá část jejího vědomí se modlila, aby sugesce fungovala.

Úplně si uměla představit, jak se budou tvářit všichni ti lidi, co sedí za ní.

Povýšeně.

Pobaveně.

Opovržlivě.

Pofidérně.

Posraně a všemi dalšími příslovečnými určeními způsobu s negativním významem a předponou po-.

Soustředila se na dýchání. Hezky klidně a vyrovnaně.

Upravila si pramen vlasů. který ji zlobil ve tváři, a opatrně zvedla oči k muži sedícímu na vyvýšeném místě (Jako nějaký král... pch.). Něco žvanil. To ji moc nezajímalo. Když si muž jejího pohledu všiml, mile se na něho usmála. Nebo se o to alespoň pokusilo. Spíš to byl soucitný úsměv jako Promiňte, že vás tady otravuju.

Po její levé straně seděla žena s notebookem a zapisovala, co král říká. Vypadala u toho skoro jako stroj. Oči upřené na ústa mluvčího, prsty rozestavěné na klávesnici tak, jak se to učí v hodinách administrativy. Bylo slyšet jen tiché klikání.

Zajímalo by mě, kolik  v tom má chyb, pomyslela si námi sledovaná postava.

Po její pravé straně seděl muž v obleku. Vypadal trochu nervózně. Ruce měl položené na stole, sevřené jako by se chtěl modlit. Možná by měl. Ta nervozita a nejistota mu slušela. Vždycky měla ráda nesmělé muže.

Na tváři se ji rozhostil opovážlivý úsměv, který využívala při flirtování, ale hned jak si to uvědomila, poslala toho nezvaného hosta zpátky do temných zákoutí její mimiky.

Dnes byly pobavené, opovážlivé a sarkastické úsměvy zakázány.

Opět se začala kontrolovat.

Nohy u sebe, ne laxně přehozené přes sebe. Hezky vedle sebe, kolena u sebe jako stará panna, záda narovnaná jako žákyně první třídy, ruce složené v klíně jako počestná žena a vlasy bouřlivě vlnité jako protřelá prostřednice lásky.

Když si kontrolovala ruce, podivila se, že se jí vůbec nepotí dlaně. Nehty přijatelné délky natřené černým lakem na nehty, malíčky na bílo (protože vždycky potřebovala nějaký detail, který rozbíjí stereotyp).

Zamračila se.

Na levém prostředníčku se ji odloupl kousek laku a odhalil vulgárně růžový přirozený základ. Muselo to stát ráno, když si myla vlasy. Jak to, že jsem si toho nevšimla? Mohla jsem to po cestě nějak spravit. K sakru, celý den zkažený, tahle myšlenka ji rozesmála. Den  nemá zkažený kvůli nehty, ale protože tady musí sedět.

Opět vztyčila hlavu a zadívala se na toho stále ještě mluvícího muže. Zrovna v čas.

Podíval se na ni, pokynul hlavou a milým, trochu obhroublým hlasem (jaký má většina pravidelných kuřáků doutníků) se zeptal: „Jaké je stanovisko obhajoby?“

Položila muži po její pravici ruku na rameno, sama vstala a vyrovnaným zpěvavým hlasem nahlas pronesla „Nevinná, Vaše ctihodnosti.“