Žebyobrazy

Filozofická fakulta nowdays. Plno lidí. Prváky jde rozeznat jednoduše – mají ten hloupý naděje plný výraz. Oči zvědavě těkají a snaží se nějak pozřít celý ten obraz uspěchaných mazáků se zády staženými k zemi kvůli tašce plné knížek ze tří různých knihoven. Snaží si to zapamatovat – kdo ví, jak dlouho tady budou. Jsou vyděšení a fascinovaní zároveň. Po jisté době je to přejde. Budou to místo milovat a nenávidět. Nebudou spát. Kafe pít po litrech. Nosit si hipstersky jídlo v krabičkách. Budu uvažovat, co se s nimi stane, jestli nedají předmět, který budou opakovat, a vyhodí je. Snaží se najít si spojence, což končí ve chvíli, kdy se na mě při prezenci otočí prvák a pronese "Já myslel, že jsi Míša," a já mám šílenou chuť se zasmát: "Vypadám snad jako Míša?"

Zastávka MHD. Krásný deštivý podzimní den – úplně vyjadřuje mou náladu (chce se mi brečet, chci být chlad a odrazovat lidi). Vzduch prosycen vůní zimy, jako když jdete v půlce listopadu před šestou ráno z domu a ve vzduchu cítíte sníh. Ale přece jen je říjen. Lidí přibývá úměrně s blížící se dobou odjezdu mého autobusu. Vedle mě stojí dvě mladé dívky, tak druhák, třeťák na střední. Vyšší je skoro celá v černém. Na černo barvené vlasy (vypadají spíš jako koňská žíně, než vlasy), černá bundička (ku*va vždyť ji v tom musí být kosa!), černé příšerně uplé legíny, které zvýrazňují její nepřirozeně velkou... pozadí (Pozn.: Na filozofické by se mělo za nošení legín místo kalhot regulérně vyhazovat), černé válenky (holka, to se nosilo maximálně dva roky zpátky). Fejk by nenosila, říká. Pokračuje: Myslíš, že *jméno* má tu kabelku pravou? Já myslím, že ne. Ale zase má pravýho ajfóna.

Bože můj, kam ten svět spěje?!

Studium literatury je fascinující věc. V jednom týdnu můžete číst něco... co nepovažujete za umění. Jen děj, žádný styl, žádná krása, žádná vybraná slova. Odporná obecná čeština (kterou opravdu nemluví celá republika). Je to takové dlouhé absurdní drama v próze. Osobní tragédie? Možná. Rodinná tragédie? Slabota. A pak, jako zázrakem, další kniha. Přes šedesát let napsaná. A tak krásná. Ta slova. To uvažování. Cizinec s kufrem, káva, papíry, sychravo a osel v hospodě. Něco kouzelného a pravdivého. Co chcete po bohatých Američanech? Aby hořekovali nad Evropou a nad vámi? To neumějí. Američané mají šeky. Kniha je umění. Musí být. Je vůně a šustot stránek. Jsou tajemná žena na druhé konci telefonu, která svádí a vábí. Uvažuju: Kdyby mi zavolala smrt, co bych ji řekla? Co Freddie Mercury, zpívá ještě?