Soudní systém je dost nevyvážený, co se
rozsudků týče. Vyneseno může být jen vinen nebo nevinen, jako by mezi tím byla nějaká propast. Černá nebo
bílá. Panna nebo orel. Žádný mezistupeň. Jen nevina, nebo mnoho podob viny.
Můžete být vinni ze zabité z nedbalosti, ne nevinni z úmyslného zabití.
Nad těmihle věcmi Sára v posledních
dnech často přemýšlela. Začala si uvědomovat, že je pravděpodobnější, že uslyší
rozsudek, který se ji nebude líbit. Protože druhů viny je mnohem více než
neviny. O to víc ji bylo jasné, že se celou dobu procesu bude muset tvářit jako
naivní žena, která se jen dostala do prekérní situace.
„Jde jen o zvláštní... velmi zvláštní
shodu nešťastných náhod. Vždyť jsem nic neprovedla.“ říkala si ráno přes
zrcadlem a zkoušela se při tom tvářit vyděšeně a zoufale. „Nic jsem neprovedla.
Vážně!“ řekla trochu zoufaleji. „Měla jsem si odbarvit vlasy, abych mohla hrát
blbou bloncku,“ řekla svým běžným hlasem.
Na lavici svědků usedl první člověk. Muž,
mohlo mu být asi pětadvacet, vysoký a hubený, krátké hnědé vlasy, nevýrazné
oči. Sára neměla tušení, kdo to je a proč je v jejím případě. Nevypadal jako
nějaký soudní znalec nebo dokonce patolog. Vypadal spíš jako normální pracující
člověk, který každý víkend chlastá a balí podnapilé holky na naučené fráze.
Úplně si to uměla představit. Nejprve vyzvání k tanci s tím, že se omlouvá, že
ruší, protože tak krásná ženská s ním určitě tancovat nepůjde. Pak přirovnání
očí k něčemu. Lichotka na vlasy. U skleničky nakousnout bolestný rozchod a pak
jen zaseknout háček…
Přerušil ji hlas Psíka, právního
zástupce obžaloby: „Pracujete jako barman v Turbíně? Viděl jste tam dvanáctého
září zavražděného Dominika Čížka s přítomnou obviněnou Sárou Zlou?“
To
mě mohlo napadnout, napadlo Sáru.
Barman odkýval všechno, co se dalo. Byli
tam spolu, seděli tam asi hodinu a půl a pak odešli. Vypadali jako přátelé, ne
jako pár. Oba pili, ale už neví co.
Ano,
pili. Já svůj oblíbený Sloe gin fizz a ten idiot martini. A řekl to trapné
„Protřepat, nemíchat.“ Kretén jeden pozérský. Kdyby pil martini, věděl by, že
se jen míchá a třepáním se zkazí, protože se příliš zředí. Ale on chtěl být
James Bond. A vyprávěl trapné historky, kterým jsem se musela smát. Takže jsem
pila rychleji.
Najednou vstává Sářin advokát – JUDr.
Liška – vypadá klidně. „Kolik lidí za noc u baru máte?“
„Těžko říct. Možná... sto?“
„A jak to, že si tak dobře,“ Liška na
dvě poslední slova zvedl hlas a zvedl vztyčené ukazováčky do výšky očí,
„pamatujete zrovna,“ znovu ten důraz, „tuto dvojici? Muselo tam přeci být více
dvojicí.“
„No, já...“ zasekl se barman.
A
má ho!
„Děkuji, nemám další otázky.“
„Mám dobrou paměť na lidi,“ vyrazí ze
sebe barman, ale Liška se na něj usměje a pokyne hlavou soudci.
Žádní další svědci v případu Zlá – Čížek
nejsou.
„Prosím o předvolání Sáry Zlé,
ctihodnosti,“ hlásí Psík.
Hlavně
v klidu, teda ne v klidu. Zdrceně. Vyděšeně. Bože, já nic neprovedla.
„Jaký vztah byl mezi vámi a Dominikem
Čížkem?“
„Znali jsme se ze školy. Nebyli jsme kdo
ví jací kamarádi, ale když jsme se potkali, řekli jsme si, že si zajdeme
popovídat. Tak jsme šli na drink do Turbíny.“
„Na to jsem se neptal.“
Sára sklopila oči, pak se zase trochu
vzpřímila a tiše dodala „Pardon.“
„O čem jste spolu mluvili?“
„O jeho sbírce,“ řekla a zarazila se,
dokud se na ni Psík nepodíval a nepokynul, aby pokračovala. „Mluvil o tom, že
hodně jezdí na autorská čtení. Vyprávěl mi historky, byla to legrace,“ hlas ji
trochu přeskakoval, jako by se bála. Výborně,
zatím to jde.
„Pokud je mi známo, nejste zrovna jeho
fanoušek,“ zkusil to Psík jinak.
„Ne, ale to je jen můj názor. V současné
poezii je spousta autorů, kteří nespadají do mého vkusu.“ Krásná odpověď, Sáro.
„Nedošlo k hádce? O básnickém stylu nebo
podobně?“
„Ne. Od školy věděl, že nefandím jeho
stylu poezie.“ Za to se přeci nedává do
pití prášek a nerozbíjí hlava dlažebním kamenem, neodpustila si v duchu
sarkasmus.
„Takže jste jen seděli v baru a bavili
se o jeho kariéře.“
Velmi
krátké kariéře. „Přesně tak.“
„A co se dělo pak?“
„Pak? No šli jsme na tramvaj. Já jela
domů, on ještě čekal na svou tramvaj.“
„Pak už jste ho neviděla?“
„Až v novinách. Když tam byla ta
zpráva,“ oči se ji zalily slzami. Vzpomínka
na smrt milovaného jezevčíka z dětství pořád funguje! Stuarte, jsi nejlepší i
po smrti!
Liška na ni nemá žádné otázky. Proč
taky. Řekla mu už na prvním sezení, že je nevinná, že jde jen o omyl, že nechce
pykat za cizí zločin.
Kdyby
věděli, co si o té jeho poezii myslím doopravdy. Čížek umí jen hezky mluvit,
jeho hloupé řeči o tom, že podzimní dny jsou pochmurné jako Hřbitovní kvítí. Že
miluje léto, protože jsou dny spíš jako víno. Lehké a červené a žluté. Ten jeho
slizký úsměv. Zvedal se mi žaludek, když mluvil o studentkách, které ho na
čteních žádají o podpis. Pan básník! Jak s nimi pak jde někam posedět a někdy
se zadaří, že s ním nějaká zůstane i přes noc. Jak musí být hloupé! Úplně je
vidím! Uplé kalhoty, drahé plátěné tenisky, khaki bundy, plátěné tašky,
přirozený make up, úsměv od ucha k uchu. Říkají, že mají nejraději Baudelaira,
ale přitom od něj znají jen Květy zla. Dokonalé publikum pro takového
budižkničemu, který ani neví,co jsou básnická metra. Poezii zakládá jen na
hloupých rýmovačkách. Láska – páska. Volné verše bych mu odpustila, i s nimi se
dají napsat krásné básně plné vůně a chuti.Ale myšlenky jako třináctileté dítě,
roztáhnuté na extrémní ploše, přičemž je to jen jeden verš napsán různými
slovy. Do ruky bych tu jeho sbírku nevzala, ani v latexových rukavicích. Mohla
bych se nakazit ignorací a přebytkem nabubřelých výrazů pro banality. Žádná
krása, žádný cit, jen póza a hraní na city. Jen laciné lichotky. Jen onanie.
Nic skutečného. Takoví lidé by na světě neměli zanechávat potomky, ani co se
děl týče. Jsou rakovinou společnosti a zhoubou kultury.
Žádné komentáře:
Okomentovat