...Viktor

Je ráno.

Seděl u topení. Byl únor, venku mrzlo a tak se jeho byt před noc proměnil v obrovskou ledničku. Topení se začínalo zahřívat, ale to on ještě necítil. Seděl na podlaze s pokrčenýma nohama. Mezi hrudí a nohama svíral v dlaních v rukavicích hrnek s kávou. I přes to, že byl navlečený – dokonce měl na nohou boty – mu byla zima. Trochu se třásl. Málem si kávou polil oblíbenou mikinu. Od úst mu stoupal bílý dým.

Konečně. Ucítil na zádech, že topení začalo vydávat tolik žádoucí teplo.

Oči mu zbloudily na kalendář na stěně.  Zauvažoval, který je den.

Pátek? Blbost. Středa. Jo! Středa... čtrnáctého. Ty vole. Valentýn. Už zase? Usrknul tekutinu z hrnku a opřel hlavu o topení. Dejme si minutu ticha za všechny panenské blány, které dnes vezmou za své pod náporem všech těch ču*áků. A sám se zasmál svému dvojsmyslnému vtipu. Protože je Valentýn! Hurá!

Jestli tohle je hezký svátek se dozvíme v listopadu... nebo prosinci. Podle počtu narozených. Plánovaných? Neplánovaných? To je jedno. Zkur*ený život. Lidi si kur*í život a předávají ho dál. Upil kávy a opařil si jazyk. Jsou plánované děti, neplánované děti a pak jsou tady chyby vesmíru. Zvedl hlavu, aby se podíval do tváře publiku žádajícímu lačnými pohledy vysvětlení. To jsou ti, kteří tady vůbec být neměli, víte? Proč? Zasmál se. Z různých důvodů. Vezměte si třeba mě. Když mi bylo mínus šest nebo sedm měsíců, tedy když moje máma byla asi ve třetím měsíci, tak se něco posralo. Začala krvácet. To je jedno. Bože, nejsem doktor, příčinu vám nepovím. No. A její doktor byl kretén a řekl ji, že to nepůjde a že hned musí na potrat. Imaginární publikum dalo šumem najevo zděšení. Jo, přesně! No. Převezli ji do nemocnice, kde naštěstí byl doktor, co kretén nebyl. Udělal ji nějaké testy a pak se ji šel zeptat, proč že to na ten potrat jde. A máma koukala! Prý, že se to stává. Nic dítěti není. Měsíc si ji tam nechali a po pár dalších měsících jsem vylezl já. Publikum začalo tleskat. To, že matka u porodu málem zemřela jim raději zatajím. Zas tak dramatické to být nemusí. Obecenstvo se mezitím rozplynulo.

Když se nad tím tak zamyslím, neměl jsem se narodit.

Neměl jsem se narodit.

Co by se změnilo? Naši už jedno příkladné dítě měli. Teda, tenkrát netušili, že brácha bude tak příkladný. Tak děsivě normální. Žena. Práce. Děti. Zas*aný tradiční hodnoty. Dítě by měli. A já bych jim nedělal vrásky. Nikomu jsem život nezměnil. Lidi mě nikdy neměli rádi. A já je taky ne. A těch pár kamarádů by to nějak oželelo. Bože, jakých "pár" kamarádů?! Martina. Cynická lesba, která se dělá prdel z heteráků. No. Chodila by chlastat s někým jiným. A Daniel. Ten by se s tím nějak popral i bez koule na noze. Koule jménem Viktor Ztracený.

Usrkl kávy a zopakoval si nahlas poslední dvě věty.

Ku*va to zní blbě. Popral by se s tím i bez přítěže jménem Viktor Ztracený. To zní trochu líp. Navíc má tak geniální představivost, že by určitě ve své hlavě vytvořil mou náhradu. Asi ne tak cynickou. Ne tak reálnou. Ne takovou prolhanou svini, která se pořád jen vymlouvá. A občas mu odloudí objev. Jsem to já, ale...

Vstal a začal chodit po pokoji. Chyba vesmíru si nezaslouží hřát se u topení.

Co jsem to za svůj krátký život dokázal? Nic! Nedokázal! Rozhlédl se po pokoji, po všech knihách. Akorát byste měly o čtenáře míň. Žádná katastrofa. Nikomu by to žíly netrhalo. Žil by tady někdo jiný. Mé místo v práci  – v té podělaně monotónní práci bez vyhlídek – by měl jiný zoufalec. Nějaká jiná chyba vesmíru. Ku*va. Tak krásnej den to mohl být a já si ho zkazím hned po ránu.

Postavil se k oknu a sledoval, jak se na ulici klidně a tiše snáší chuchvalce sněhu. Svět vypadal mírumilovně. Poeticky. Jako by předem souhlasil se vším, co se do jeho bílé tváře chystá otisknout. Přístupný. S otevřenou náručí čekal na všechny, kdo mají odvahu a chuť se s ním pobavit.

Bože. Tohle je krásnej den pro umírání a neplození.