Rozhovory

Podivná prázdnota, jako horečnatý sen. S každým nádechem je mi těsněji. Asi takhle se cítí živá mrtvola zabalená v igelitu. Nesnáším svou hlavu, svůj krásný mozek, který mi dává všechny ty obrazy. Který mi našeptává, že nejsem úplně jako ostatní. Ano, chytřejší, lepší, áno, to rozhodně, lepší člověk. Zopakuj to a uvěříš tomu, Zopakuj to a bude to pravda. To ale neznamená, že si zasloužíš žít dál. I přes těch pár životních bojů, trochy bolesti, jsi nikdy skutečně netrpěla. Ale no tak, netvař se tak překvapeně. Dělo se ti snad něco tak hrozného? Nedělo, viď. Nesváděj to na citlivost, nemluv mi o úzkosti, to totiž nikdy nebyla úzkost, jen tvé pravé já. To, které ví, že jsi jen slabá a tak ti trochu dávat sežrat. Ale ne. Ani náhodou se to nedá srovnávat s utrpením skutečných lidí.

Měla by ses probrat.

Kontext

když už nic, tak jsi alespoň dobrý příběh

to se každému nepodaří

žádný souvislý zápis

ale hutná beletrie

pro mě možná trochu nudná

kde jsou emzáci, když je potřebujem

První noc v novém bytě

Seděl jsem v kuchyni na barové židli a zíral jsem na tu malou chlupatou potvoru přede mnou.

Klára si vesele běhala po bytě,očichávala můj koš na prádlo, odpadkový koš, boty, záchodové dveře, pak se vrátila na chodbu, popadla mokasínu, přiťapkala si s ní do kuchyně, lehla si a začala ji labužnicky okousávat. Ani jsem neprotestoval. Přísahal bych, že se usmívala.

„Tak tady teď asi budeš bydlet se mnou, že?“

Klára spokojeně mlaskala. Asi to byl souhlas.

„Víš, já úplně nemám čas na psa... nebo na cokoliv, co se jako pes tváří. Žrádlo i seženu, ale úplně nevím, jak to uděláme s venčením. Víš, já jsem docela vytížený člověk,“ pokrčil jsem omluvně rameny.

Další z pokusů

Žijeme ve světě, který už je téměř oproštěn o tajemství a zázraků. Protože kdo by jim věřil. S posledním kouskem dětské nevinnosti nás opouští schopnost vidět nestvůry v tmavých koutech, rozeznat jejich kroky ve zvuku šumícího listí a cítit jejich smrdutý dech mezi kanály za nízkého tlaku vzduchu. A přece s pořád jsou.
Filip byl úplně normální člověk s úplně normální prací, který žil v úplně normálním bytě v téměř normálním městě. Téměř banální shodou okolností našel jednu říjnovou neděli jednu dávno zapomenutou nestvůru, démona. Za svůj, úplně normální, život poznal několik lidí, kteří tvrdili, že potkali svého démona. Někdo ho našel na dně lahve, někdo pod lemem sukně kolegyně z práce, někdo v lednici. On našel démona v bytě pod ním.

Z nedělní mlhy

Občas mám pocit, že všední život.. nebo jak to jinak říct.. prostě to, že jdete do práce, jdete pro něco k jídlu, vaříte, uklízíte a mezitím čtete, aby si vaše hlava řádně odpočinula… člověka duševně strašně vyčerpává a v té všednosti se pak rozpouští vaše osobnost. Tedy alespoň ta část, která se vám zdála zajímavá. Všechny ty slovní obraty a myšlenky, které normálně vnímáte a snažíte se je zasadit do kontextu něčeho, co je pro vás důležité, ačkoli je to opravdu důležité jenom a jenom pro vás, ale koho to ku*va zajímá, prostě vás to uklidňuje a najednou to je nějak mimo. Slova, která z vás jdou, zní strašně strojově a neupřímně (ne, to není ten firemní žargon), to je to, že když vidíte venku naprosto krásnou mlhu, tak jediné, co vás napadne, je „Londons fog“ přesně tak, jak to řekl Vincent Price. Bylo by velice, opravdu velice hezké, kdybyste se zase dokázali ztratit ve slovech… jenom proto, že můžete. Jenom za tím účelem si nasadit sluchátka a jít se projít do ztracena, kde možná potkáte nějakou zrůdu, která vás zkusí sežrat nebo alespoň z vás dostat duši (ideálně hlubokou ranou v hrudníku). Choulit se do kabátu jako do druhé kůže a těšit se, až přijdete domů, kde ze sebe obě ty kůže strhnete a budete obnažení ve své démonické nicotnosti jako v den, kdy jste se prorvali na tenhle nádherně bezbožný svět.

Půlka října

 Nedávno mi bylo řečeno, že pokud má člověk nějaký autorský blok, pomáhá psát v Comic sans. Což mi připadá nějak logické, protože když píšete v Comic sans, připadá vám to, že ty slova nemůžete myslet vážně – never in a milion years – takže je vlastně jedno, jakou sračku píšete. Takže jsem si řekla, že to zkusím.

Letos jsem si řekla, že budu psát hodně, protože k tomu mám naprosto ideální podmínky a přibylo mi i pár zkušeností v lidskosti. A navíc tady máme pandemii, která dává tolik tvůrčích impulzů, že múzy tancují jako splašené (kdo ví, co si šlehly). Ale ne. Myslím, že tohle je první souvislejší text letošního roku, ačkoli jsem se při dovolení v Řecku rozhodla zkusit psát – s papírem a tužkou – v ulicích a strašně mě to bavilo. Řecké výplody přineseme v příštím vstupu.

Už zase leden

Jako vždycky konec a začátek roku přinesl bilancování a já bych ho ráda ve zkratce pustila do světa. Pro rok 2019 jsem si zadala tohle:

1, Udržet si práci.

2, Nezešílet.

3, Psát víc než letos.

4, Číst víc než letos.

5, Odstěhovat se. Už je to potřeba.

6, Nakopat někomu prdel. Komukoli.

Lednu jsem nastoupila do práce, ve které jsem vydržela asi dva měsíce. Ten druhý jen proto, že jsem věděla, že v březnu začínám v jiné práci. A v té jsem hrdě doteď. Je to práce, kterou jsem si vždycky chtěla zkusit, někdy z toho mám nervy v kýblu, ale přiznejme si - je to kurevsky boží. A navíc mám nejlepší kancelářskou crew. Prostě sprostí plameňáci z dveří 215. Samozřejmě jsem už měla pár menších (čti: mega) breakdownů, ale to snad k tomu patří.

Jestli jsem nezešílela, to neumím posoudit. Hlava XXII. Každopádně, pokud jsem nezešílela, pravděpodobně mě to brzy čeká.

Psala jsem mizerně, téměř stejně jaké ve velké psací krizi 2012 a se čtením to bylo taky na štíru, ani jsem nedosáhla na 50 knih.

A odstěhovala jsem se na konec světa. To ve skutečnosti znamená, že se na každé důležité místo dostanete za 10-15 minut pěšky. Minimálně se za tu dobu dostanu na MHD, což znamená, že můžu dostat kamkoli do města. Jsem holt městská krysa a tohle už pro mě něco znamená. Náš byt je akorát velký, akorát mimo i v centru a tak akorát pro potřeby dvou šílenců. A to "náš" znamená, že jsem splnila asi dva nebo tři roky staré předsevzetí a šla jsem na rande.

To nakopání se v podstatě taky konalo, i když ne úplně fyzické, ale sakra pojďme to počítat!

Poslední bod bylo: "A chtěla bych zažít, aby mi někdo vybral knihu, aniž by se mě ptal. Čistě podle toho jak mě zná. Něco, o čem jsem nikdy nemluvila. To jsem totiž ještě nezažila." pro to jsem aspoň položila základy, což na mě vůbec není špatné. Navíc jsem byla na dvou skvělých koncertech s nejlepší ženskou na světě a splnila si tak jeden dětský sen: Offspring. Jela jsem třikrát za hranice, což se mi už strašně dlouho pořádně nepovedlo a bylo to všechno neuvěřitelně boží. Hlavně con ve Vídni. A konečně jsem zase byla v divadle. A pila hodně vína a dělala nějaké nepřístojnosti, které se pro můj věk už možná úplně nehodí, ale co. Moc mě baví být nepřístojná.

A pro dalších 365 dní mám jen jeden plán: pokračovat v všech těch věcech a nechat se vtáhnout do nových šíleností, aby ten život za něco stál.

Takže letos je v plánu Řím a ještě alespoň jeden výlet někam, kde jsem ještě nikdy nebyla.

Být lepší ve své práci.

Vrátit se víc ke čtení, víc psát, řekněme, abych tady měla alespoň jeden post za měsíc.

Dokazovat světu, že mě nezlomí, a nenechat zlomit ani lidi, které miluju. Vím, že si to o svých přátelích myslí každý, ale moji jsou prostě nejlepší. Asexuální matka, captain pikachu, homosexuál pokrevně spřízněn s papežem, potomek upálených čarodějnic a duchovní, který zběhl kvůli pohanské kněžce. Někdy o nich všech musím napsat.

Jo, a ještě naučit se péct v plynové troubě.

Sběr

zhuštěné zápisky ze dvou týdnů, které sice nejsou kompletní, ale co dneska je...

A pak se mě kolegyňka zeptala, co bych teď dělala nejradši. Představte si ty nejlepší místa, na která jste se dostali. Kde vám bylo nejlépe. Molo na jihu Anglie, dýchat mořský vzduch, užívat si vítr a slunce, poslouchat racky, sbírat podivné lehké černé kameny, které doteď  nevím, co jsou zač. Sedět na starém zanedbaném hřbitově, pít frisco a jíst lesní jahody (tady mají nejlepší hnojivo) a vymýšlet příběhy ke jménům na hrobech. Sedět na místě, kde se setkávají umělci, takže je tam strašný bordel, voní tam barvy a plátna, někdo kreslí na papírové tácky, někdo

Obraz z druhé strany

Příště to bude za něco stát, přísahám. Fakt, že jo...

Najít ji vzhůru v pět ráno nebylo vůbec obvyklé. A tak jsem zůstal stát vzadu na prahu kuchyně, abych ji nevyrušil. Nebo abych se neprobudil. Stála u kuchyňské linky(to taky nebylo obvyklé). Moje předpotopní kuchyň, staré dřevěné skřínky z jiné doby, linka, která by mohla vyprávět o vší té zavražděné zelenině, o sadistickém řezání pečiva, o pomalé genocidě vánočních kaprů. A ona tam jen stála, ve staré mikině a hrubých ponožkách. V ruce sklenici ve tvaru lebky, kterou mi ukradla, ale nikdy si ji neodnesla. Pila z ní vždycky všechno. Držela ji tím svým nezvyklým způsobem. Obtočila kolem ní prsty. Tak křečovitě. Ukazováček (ten nehodný prst) trčící do vzduchu. Dívala se na sporák, na kterém byl jeden hrnec. Klidně bublal, jako by do té scény vůbec nepatřil, Vonělo to sladce a kořenitě zároveň. Pokus o cibulové chutney č. 5? Už mi zničila dva hrnce! A teď tu jen stála, v měkkém raním světle ji zářily vlasy. Napila se z lebky a překřížila nahé nohy. A tak jsem jen stál na prahu. Co jsem měl dělat jiného?

další neplnohodnotný příspěvek

Já mám prostě problém s vymýšlením nadpisů. Příště z toho udělám incipit a svět mi může... křížit plány jako obvykle. Dejme se do toho. Je to krátké, alespoň to nebude tak bolet.

Jaro mi byl čert dlužen. Doslova. Čert mi ho dlužil. Nejen že si můžu naplno užívat kabáty (na které je už docela teplo, ale zdárně to ignoruju), ale taky je ve vzduchu taková zvláštní vůně. Listí, které nezetlelo na podzim, se to rychle snaží dohnat. Roste čerstvá tráva. Jedny věci mám načichlé kanceláří, druhé věcí jsou načichlé spojením jarního večerního vzduchu, cigaret a dvou parfémů.

Vzali mi okno

Zcela nečekaně se zase potřebuju v krátkosti vypsat. Doslova v Krátkosti. Takže jenom v takových črtách dní, ačkoli z úcty z malířskému umění mě to označení dost bolí. Takže asi tak.

Z deníčku včely dělnice

Taky jsem zase nic pořádného nenapsala. Tentokrát mám ale docela dobrý důvod... nejde jen o krizi (čistě to, že každé slovo, které napíšu, se mi zdá nepatřičné a hloupé), ale jde o tom, že nemám energii něco delšího psát. Snad se do toho nějak dostanu, mám teď totiž řadu podmětů, řadu banálních zážitků – doslova mě fackují od osmi do čtyř každý pracovní den. A právě proto píšu teď tyhle obrazy. Obrazy z nové práce. Nesuďte mě. Anebo jo. To je vlastně jedno.

A rok zase v ....

Do konce roku jsem chtěla napsat plnohodnotný příspěvek, ale vypadá to dost zoufale, takže alespoň tradiční bilancování.

Loni jsem si do nadcházejícího roku napsala toto:

A letos? Krom (opět) jedné věty?

Já chci jen napsat diplomovku, dodělat školu a najít si fajn práci.

A možná jít konečně na to rande.

Výsledek? Jednu větu jsem zahodila asi v březnu. Protože prostě nebylo co psát (psát každý zápisek o tom, že je to v prdeli, mi přišlo evidentní a bezpředmětné).

Diplomovku jsem napsala. Trvalo to kratší dobu, než jsem čekala. Po dvou měsících načítání jsem to asi za tři týdny vyplácla na papír (monitor... vždycky při psaní velké práce mi exne počítač, náhoda?). Dostala jsem B. Napodruhé jsem udělala státnice. Jo, říkám to nahlas: Jsem idiot, nebyla jsem absolutně připravená (psychicky ani vědomostně). A chytla jsem undergroung. Kdybych měla říct, co si o něm myslím, mluvila bych jako jeho představitelé. Ale napodruhé to vyšlo.

Práci jsem našla, jen ještě nevím, jestli bude fajn. Je možné, že mi z ní bude dost hrabat, budu přežívat na hororech a lehkých knihách. Lehké knihy jsou jako lehké ženy...

Rande? Chodila jsem s tím stejným, potřetí jsme se rozešli a já si pořád chci myslet, že je to konečné. Ale jsem to já. Takže se musím držet dál.

Tohle vlastně shrnuje celý můj rok. Nebo vlastně...

+ byla jsem na dvou koncertech (Rise Against a Iron Maiden), oba byly skvělé, letos jsem na žádném jsem nebrečela... teda před Maidens jo, ale to bylo kvůli posraným státnicím.

+ dostala jsem alergickou reakci na barvu na vlasy? Prostě moje tělo není nezničitelné.

+ poprvé v životě jsem se opila tak, že jsem nemohla chodit. Jo, až letos! Celkově jsem letos pila víc než je u mě zvykem. Potřebovala jsem to.

+ snad stihnu dočíst do svého ideálního počtu knih za rok. Ještě pár dnů zbývá, tak neházím knihu do žita.

+ našla jsem dva dokonalé filmy. Man Up a Big Nothing. Ty názvy asi říkají hodně o... mě? mém rozpoložení? Oba se Simonem Peggem (on by prostě nevzal špatný film).

A co v roce 2019?

1, Udržet si práci.

2, Nezešílet.

3, Psát víc než letos.

4, Číst víc než letos.

5, Odstěhovat se. Už je to potřeba.

6, Nakopat někomu prdel. Komukoli.

A chtěla bych zažít, aby mi někdo vybral knihu, aniž by se mě ptal. Čistě podle toho jak mě zná. Něco, o čem jsem nikdy nemluvila. To jsem totiž ještě nezažila. Ale to nebude v roce 2019, to je asi běh na dlouhou trať.

Pár střepů posledních dnů

Ze světla mě bolí hlava. Jako střep. Proto ten název. Jako kdyby ve světle byly nějaké bytosti (nebudu je popisovat, to si šetřím jinam), které se na mě vždycky vrhnou s kladivy a cepíny. Kladiva mi duní do čela, cepíny prorážejí spánky. Fyzicky bych to neměla přežít… žiju snad?

Rochním se v Agathě Christie. V tomhle tvaru to zní strašně blbě. Strašně mě baví staré detektivky, kdy lidi zabíjeli z důvodů, ze strachu, kdy to všechno bylo nějak osobní. Protože proč číst o brutálním sériovém vrahovi? Sériová výroba se dneska nenosí. Nejlepší záporáci byli Moriarty, Darth Vader a Master.

Write up

Dneska je to takový experiment… občas mám chuť se pustit do stand up comedy, ale v mém okolí pro to není vhodné místo – zavádím tady proto psaný výstup – write (it) up.

Všichni máme kamarády, kteří se jednoho dne… nechci říct, že zblázní, to by bylo urážlivé (pro regulérní blázny)… ale prostě si něco vymyslí, nějakou osobní výzvu, a jelikož jim to ÚPLNĚ ZMĚNÍ POHLED NA SVĚT A NA SEBE SAMÉ, tak o tom všude píšou a když je náhodou potkáte na cestě do práce (dobře, nemám práci, ale prostě po cestě někam) a řeknete "Hele spěchám, před pěti minutama jsem měla být úplně jinde…" a oni vás chytnou za loket a podívají se na vás jako svědek Jehovův zkřížený s Hare Krišňákem a řeknou "Počkej, příteli, musím ti předat úžasné poselství…" a pak to na vás začnou chrlit.

Svět se zbláznil

Po vzoru jedné nejmenované, jsem chtěla začít výčtem pěti nejhranějších písní v mém mobilu (spotify nevedu, sorry), ale zjistila jsem, že můj mobil na to nehraje. Prostě to sám neví. Jen tupě přehrává. A youtube taky nemá, co k tomu dodat. Celý svět se zbláznil a tohle jen další důkaz.

a proč že se to vlastně mám ten pocit?

Kamarád mi vypráví o slečně, se kterou se teď schází, a s lítostí konstatuje, že to nebude na trvalo. Ptám se proč. Odpověď? No, ona chce nějakého pěkného, hodného, co bude mít podobné zájmy (čti: bude se tak občas tvářit) a no taky aby byl taky vegan. Nebo aspoň vegetarián. To je důležité. Ptám se, kolik že slečně je. Třicet dva. Záměrně to píšu slovem, aby to vyznělo v celé délce (vemte si ten rozdíl mezi dvacet tři a třicet dva, napíšete-li to číslem, vypadá to, jako by to mělo stejný rozsah). A já se té slečně musela upřímně zasmát. Přestože mi je o pár let méně, jsem (očividně) méně náročná (nebo stejně náročná ale více tolerantní?) a stejně jsem se smířila s tím, že umřu sama. Jako na svini i kamarádi umřou přede mnou. Myslela jsem, že s věkem člověk začíná mít reálnější očekávání… očividně ne.

A ještě chvíli si budu hrát na Carrie Bradshaw. Je fajn číst něco ve smyslu "nevzdávej to s náma" když už je to vzdané víc než měsíc. Nemůžu mít pokoj? Co po mě chcete? Pak to dorazí otec, který má takové ty řeči o smíření a tom, že dotyčný se mu líbil a že nám spolu přece bylo hezky. Moje reakce je pouze: Postavím na čaj. A pak večer tancuju na Killers (Mr. Brigtside mi na youtube vyskakuje automaticky, poslední dobou dost často, ale jsou to Briti a ten text je skvělý, takže kdo by mu to zazlíval).

Když jsem vyčerpaná (většinou jednostrannými) rozhovory, prchám. Chci si číst. Doma se mě buď někdo dvacetkrát za hodinu zeptá: Co děláš? (sedím s otevřenou knihou v klíně a čumím do ní, copak asi dělám, Sherlocku?) nebo má dotyčný pocit, že mi musí vyprávět, co všechno ten den viděl, slyšel, cítil, jedl, telepaticky přijal od jiných, jestli zachytil volání vesmíru a plno dalších věcí, které ani nedokážu definovat. A pak vypadnu ven, protože je tam dobře. Takže si o mě doma myslí, že mám tajného milence. Já. Milence. Já. Vážně? Ta kniha mi rvala srdce a chybělo mi šedesát stran!

Takže krátké shrnutí:

1, mějte střídmé požadavky – lidi, přiznejte si, že taky nejste dokonalí (pokud tohle někdo překládá Johnnymu Deppovi, tak se omlouvám, beru to zpět)

2, pokud se vám někdo nesere do života, očekává to samé od vás – dejte mu pokoj

3, pusťte si Mr. Brightside

4, nechte ostatní v klidu číst

5, pokud někde sdílíte fotku svého mazlíčka, rozhodně se v popiscích vyhněte tomu, abyste o nich psali jako o svých dětech: "vyčůral je mamince do postele" nebo "rozkousal mamince polštář, protože šla bez něj ven" – zní to úchylně (teda pokud ten jorkšír vážně nevylezl z vás, v tom případě se omlouvám, ale zpět to neberu)

A teď mi řekněte, že svět je při smyslech...

Neměnnost

Ráda, dokonce velmi ráda, bych tady něco dala plnovýznamového, ale stále se ročím v divných obrazcích, takže se omlouvám, ale tohle bude muset stačit. Až budu ve formě, dám tady něco úžasného (doufám, že máte velkou trpělivost, vy tři pravidelní). Zatím to totiž vypadá... sakra, vzpomínám si jenom na tři verše nějaké básně, co jsme kdysi někde četla: a srdcem drzý / v tváři úsměv / a v hrdle slzy. Až najdu svůj první verš, bude to za něco stát..?

Mým démonům

Už dlouho jsem si říkala, že tady něco napíšu... alespoň pár slov. Tak jsem tady. Vždycky mi to připadá, jako bych si přitáhla židli do kruhu v rámci terapie. Úplně slyším to skřípání po dlaždicích. Jen nevím, z čeho se léčím. Jsem Jana a jsem…?

Bylo to těsně před pádem Babylonské věže

Pár obrazů z posledního týdne

Čas je odporně relativní veličina. Někdy je čtyřiadvacet hodin málo, je to příliš utažená smyčka, která člověka drží tak blízko topení, že se nemůže natáhnout ani pro pití. Opovážlivost, představovaná snahou naplnit základní potřeby, je trestána smrtí. Nebo alespoň přiškrcením. Tyto dny (ano, další relativní pojem) představují zároveň čas jako něco vzdáleného. Představa, že člověka od cíle dělí třeba jen dvanáct hodin (a pak už jen osm, čtyři, půlhodina), je trýznivá. Slunce pálí, sníh studí, čas spaluje všechnu naději, zůstává z ní jen popel (tak podobný sněhu). Tohle nemělo znít jako klišé. Někdy je pár minut tak důležitých, někdy tři dny… jako by se ani nestaly. A co je potom člověk? Bridele? A je ta nicotnost žití dar nebo prokletí? Naše chyby si nikdo nebude pamatovat. Nikdo si nás nebude pamatovat.

Zase se mi o tobě zdálo, imaginární příteli. Zase jsme seděli v té hospodě, z oken prosvítá bílé světlo, když se k nim přiblížíš, zjistíš, že za nimi nic není. Kdyby si člověk chtěl uvědomit, že je to sen, možná by viděl aspoň reflektory nebo něco takového. A místo toho sedíme na barových židlí, bavíme se o Iron Maiden, zrovna je hrajou a ty mluvíš o tom, kterou písničku máš od nich nejraději. A že se ti líbí, že čtu Zolu (i když tos mi tenkrát řekl až po několika hodinách). Pijeme třetí plzeň. Je před polednem. Smějeme se, že jsme nesnídali. Plete se ti jazyk. Sedíme blízko sebe a je to, jako bychom se znali už věky. Čekáme na třetího z party, který šel na záchod a je tam celou věčnost. Celý ten sen. Ani políbit se nesmíme, protože se to nemá a protože by nás někdo viděl. Vždycky je někdo, kdo vidí. A tak sedíme a smějeme se, že jsme prokletí.

Někde mezi hodinou psa a vlka na mě vždycky dopadne zklamání. Jako je v té písničce z Constantine: You fucking disapoint me, maybe I'm better of this way. Co se to doprdele děje? Kam? Co? Proč? Tolik dobrých věcí, tolik použitelnosti a co z toho? Nic, protože Hele to už dneska nikoho nezajímá. To je dávno překonané. A to mi má jako stačit? Vždycky si dávám malé cíle jako vstát z postele, udělat jednu zkoušku, dokončit semestr, zvládnout to, tamto. A když si určím velký cíl, najde se někdo, kdo řekne: A je to reálné? To mě vždycky rozesměje. Hele, není! Teď fakt ne. Proto malé cíle. Za třicet cílů to bude tak 10%  šance, že mám naději. Škarohlídi a sráči. Ve správných botách to půjde. Jde jenom o boty. A o čas. Na tom se dá stavět. Udělám to posvém. Musím. K čemu bych jinak byla? I must be good for something! (to je zase jiná písnička). Postavím svou babylonskou věž.

Stvoření stvoření

Seděl ve své pracovně (ve skutečnosti to byla spíše knihovna s jedním křeslem a malým stolkem) a přemítal nad svým životem. Nad prací, která už ho netěší a stala se jen poskytovatelem peněz, jenž jen tak tak stačily pro důstojný život (tedy na nájem, jídlo a trochu toho kulturního a sociálního vyžití). Přemýšlel nad rodinou, která, ač ho vždy milovala, nikdy mu nerozuměla. A i on ji miloval, i když ji ne vždy chápal. Přemítal nad svou přítelkyní, kterou miloval přes všechny její chyby (a že jich měla!).

Pomalu docházel k závěru, že jeho život je úplně zbytečný. Vždycky byl.

Zapálil si cigaretu, což nikdy ve své knihovně nikdy nedělal (ano, přestal si lhát, je to jen knihovna).

V duchu proklínal svět. Chtěl po vesmíru nějaké znamení, že nic není tak černé jak se zdá. Že bude lépe. Že vyjde znova slunce a s ním přijde klišé zářivé budoucnosti.

A vesmír mlčel.

Začal se hlasitě smát – pár vteřin na to ale přestal jako když utne. Doutnající cigareta spadla na zem. V šeru chodby uviděl obrys vysoké postavy.