Rozhovory

Podivná prázdnota, jako horečnatý sen. S každým nádechem je mi těsněji. Asi takhle se cítí živá mrtvola zabalená v igelitu. Nesnáším svou hlavu, svůj krásný mozek, který mi dává všechny ty obrazy. Který mi našeptává, že nejsem úplně jako ostatní. Ano, chytřejší, lepší, áno, to rozhodně, lepší člověk. Zopakuj to a uvěříš tomu, Zopakuj to a bude to pravda. To ale neznamená, že si zasloužíš žít dál. I přes těch pár životních bojů, trochy bolesti, jsi nikdy skutečně netrpěla. Ale no tak, netvař se tak překvapeně. Dělo se ti snad něco tak hrozného? Nedělo, viď. Nesváděj to na citlivost, nemluv mi o úzkosti, to totiž nikdy nebyla úzkost, jen tvé pravé já. To, které ví, že jsi jen slabá a tak ti trochu dávat sežrat. Ale ne. Ani náhodou se to nedá srovnávat s utrpením skutečných lidí.

Měla by ses probrat.

“Buď trochu odvážná. Vem to málo co máš a utečeme spolu.”

Bytostně jsem nesnášela tu jisku o oku, která mě vždycky pokoušela víc, než všechny ty krásné řeči. Oheň vášně, světlo dokonalého jarního rána, záchvěv ohňostroje před ochromující ránou.

“Nikam nejdu,” pronesu stejně neústupně jako tolikrát. A jako pokaždé, začnu vymýšlet důvody. “Nemůžu to udělat. Můj život je tady. Můj muž, všichni přátelé, práce, věci…”

“Na věci se vykašli, na těch nezáleží. Stejně pořád říkáš, že jich máš moc. Pokrytče.”

“Jasně, jsem pokrytec. No a co? Teď se pěkně oblékneme a půjdeme do práce,” jsem tak přesvědčivá, že mám málem opravdu chuť jít do práce.

“Sedm mizerných let, během kterých jsi svou prací stejně nikomu nepomohla. A tos bývala tak..” zamyslí se, “svéhlavá.”

“Pořád jsem svéhlavá. Svým způsobem.”

“Nudným způsobem.”

“I to je způsob.”

“Co třeba Barcelona? Tam se ti líbilo! Budeme pít víno a koukat Sagradu. Pamatuješ, jak tam voněl vítr?!

“Jo, bylo to krásné, příští rok se tam zase podíváme. Nebo přespříští.”

“Nebo taky nikdy.”

Tím debata skončila.

Bože, jak mě vytáčí, že mě tak zná. Neustále mi předhazuje všechny blbosti, co jsem kdy řekla, co jsem kdy udělala, o kterých jsem snad byť jen přemýšlela. A pak se diví, že si nevěřím, že nechci a nebudu a nemůžu a ne a ne a ne. Nejdřív neumím říkat ne a pak ho najednou říkám “moc” a na “všechno”. Jsem drzá, ale ne dost. Svéhlavá, ale ne dost. Cokoli ale nikdy sakra ne dost.

Musí být strašně fajn pocit, moct si dovolit říkat to, co si člověk opravdu myslí. Všechny myšlenky, celé, bez cenzury kvůli vhodnosti a nevhodnosti a “ušetření cizích citů” a bez poznámek pod čarou. Jednou bych chtěla být tak dobrá, tak… nevím jestli je to postavením, sebevědomím nebo čím, prostě být tak dobrá, abych mohla říct, co mám v hlavě.

I na tu Barcelonu, popsat ten pocit, když se vám při pohledu na blbou stavbu derou slzy do očí. Jenom proto, že je to čisté a monumentální a na ten kratičký extrémně pomíjivý pocit jsem naživu a jsem někde na důležitém místě, které mě zároveň zabíjí do země jako hřebík. Protože mě převyšuje ve všech myslitelných aspektecha dává mi pocit malosti, pomíjivosti. Vůně zapomnění, to jsou všechny ty jehličnany kolem. Pachuť metra na jazyku. Člověk nic neznamená. Já taky ne. Proč by tomu taky mělo být jinak.

. . .

Dneska jsme se zase potkali. Na výstavě. Vím, že mě sleduje, už jsem si zvykla. Že mě pozoruje a pak, když není na blízku nikdo, kdo by mě zachránil, zase začne jet to svoje.
“Proč na tyhle místa vůbec chodíš? Nepatříš sem, nejsi umělec, ani umění nerozumíš.”

“Aspoň se snažím.”

“Aha, no jo. Pardon, tady je tvoje medaile za účast.”

A tak se snažím radši koukat z okna tramvaje a ignorovat, že v odrazu vidím, jak se na mě šklebí. Zase je pod mojí kůží, v mojí hlavě, ve vůni kondicionéru.

“Bav se se mnou. Některé tvoje komentáře nebyly úplně mimo,” říká s blahosklonnou lehkostí. 

Takže si začnu přehrávat v hlavě celý večer - návštěvníky-důchodce, kteří vypadají, že jako jediní znají celý kontext všech obrazů, jsou jejich chodící kronikou, ale přesto působí, že si jen spletli dveře a už jim bylo blbé odejít. Konec konců je tady víno zdarma. Studenti z umělecké školy, kteří se tváří erudovaně, mluví o barvách a vytratí se mezi prvními. Naše podivná skupinka mladých žen, z nichž dvě chápou umění a druhé dvě se spíš marně znaží vykřesat nějakou tu jiskřičku kulturního života.

Zase má tu jiskru v oku, přesně ví, co se mi hodí hlavou.

Ignorovat, ignorovat, ignorace je nejlepší přítel. Obraz z loďkou, mysli na obraz s loďkou, na to, že kdyby ten rám, ve kterém ty loďky byly, neměly by ty obrazy vůbec takovou sílu.

Mysli dál, obraz kozoroha v mléčné dráze. Ano, ten bych chtěla domů. Kousek oblohy pro bezesné noci. Všechny ty podivné figury. Divné bradavky, samá ústa, křičící oči, lžičky a vidličky. Kafkovitost. Kaf-ko-vi-dost.

“Třeba ty komentáře na kostel v západu slunce. I když by bylo lepší, kdybys řekla, že ty barvy jsou naopak.”

“Chceš říct, že jsem měla říct, že se tam prohodila stinné a ozářené plochy?”

“Ne, měla jsi říct, že bylo lepší, kdyby ten kostel hořel.”

“V čem by to bylo lepší?”

“DRAMA.” rozhodí rukama.

“Sám jsi jedno velké drama,” pokouším se o urážku?

“Jo, ale ty ne. Udělej něco zajímavé!”

“Co jako? Mám se vrhnout pod tramvaj, abych ti udělala radost?”

“Nebuď patetická. Říkám zajímavého, ne hloupého.”

A tak svižně přecházíme cestu, dokud nám nad hlavou svítí jako patron zelený panáček.